Sjelevenn

27

Otevřu oči. Ležím na horké hrudi a slyším tlukot srdce jen pár centimetrů pod mým uchem. Dívám se na svou dlaň. Je tak malá oproti jeho hrudi. -To je fuk, je to bůh. Protáhne se vlčice. Ještě je tma, měla bych ještě spát. -Jo, ale to by se nám muselo chtít co? -Sakra, jak mám asi spát, když je tu on. Zavrtím se a cítím ten dobře známý neodbytný pocit.

Po několika minutách pokus o usnutí vzdávám. Posadím se a zírám do tmy. Myslíš, že nás tam uvidí rádi? Při pomyšlení že se vrátím mě přepadá nejistota. Co když mi to budou zazlívat? Co když mě nebudou chtít vidět? Těším se až zase uvidím Kolbeina i Ann. Až zas budu moct obejmout svoje bráchy Askela, Einara a Marcuse. Neboj, budou rádi že jsme se vrátili. Jsme si jistá že jim chybíme stejně jako oni nám. Pousměji se, ale nedokážu strach zahnat úplně. Než vyrazíme, pošleme vzkaz Laile a Reidarovi. Chci aby přijeli oni i Kolbein. Bylo by fajn mít všechny pohromadě. -To je dobrý nápad. Souhlasí Luna a vrtí ocasem.

Grens se převalí a zamručí, „Co se děje? Proč nespíš?" posadí se. „Promiň, nemůžu usnout," pokusím se o úsměv, ale moc mi to nejde. „Proč?" odhrne mi vlasy na záda. Nechci to říkat nahlas, už při pomyšlení na ta slova cítím jak rudnu.

Když se na něj podívám vím, že nedá pokoj dokud to nevyklopím. Povzdechnu si, „Pamatuješ jak jsi mi tenkrát v noci říkal že chceš abych ti řekla až budu mít zase ten pocit?" přikývne. Po chvíli ticha si uvědomí na co narážím, obejme mě a položí.

Hladí mě po tváři, ramenou a bocích. Dívám se na něj a nedokážu odtrhnout pohled. V měsíčním světle vypadá dokonale, ostatně jako vždy. Uchopím jeho obličej do dlaní a přitáhnu ho blíž k sobě. Palcem přejedu po rtech, „Proč musíš být tak strašně přitažlivý? Mohla bych v klidu spát a nemusela myslet na tebe," zašeptám a jeho ústa se zvednou v jemném úsměvu. „To je síla sjelevenn. A představ si, že já se tak cítil od prvního momentu, kdy jsem tě uviděl," zamračím se. To je pravda. Představa že k němu cítím to co teď a on mi nedovolí se ho dotknout...povzdechnu si, „Omlouvám se, nevěděla jsem jaké to je," umlčí mě polibky. „Už je to pryč, nedělej si starosti."

Vyhrne mé triko a vzápětí ho odhodí na podlahu. Položí dlaň mezi ňadra a přejíždí od krku k podbřišku. „Jsi dokonalá," zašeptá. „Ne, to jsi ty. A ten váš blbý zvyk chodit jen v kalhotách bez trika mi moc nepomáhá," přimhouřím oči a sleduji jak se pousměje. „Vážně? To mě nikdy nenapadlo. Ale asi to bude stejné jako když ty chodíš jen v mém tričku," to nenapadlo zase mě, ale asi má pravdu.

Proplete své dlaně s mými a přišpendlí je za mou hlavu. Kolenem si udělá místo mezi mýma nohama a zalapám po dechu, když cítím bouli v jeho kalhotách. Prohnu se abych se k němu víc natiskla, ale on mě dlaní přitiskne zpět k posteli. „Nebuď nedočkavá," zašeptá mi do ucha až se znovu prohnu navzdory jeho dlani, která mě nedovolí se pohnout. „Tohle nebude žádná rychlovka, sjelevenn," posévá mou kůži drobnými polibky. „Bude to něco jako náhrada za celé ty dny a týdny, kdy jsi mě nechala se trápit," skousnu si ret když ucítím jeho rty na hrudi. To mu ale nestačí a pokračuje dál. Pustí mi dlaně a já si jimi zajedu do vlasů. Bože!

Cítím jak celá hořím vzrušením a nedočkavostí. Přestanu dýchat, jeho dotek mě zaskočil, ale současně mi tělem projel nádherný pocit. Po chvíli se začne znovu pohybovat a rty i jazyk mi způsobují návaly horka, které se soustřeďují v místě, kde se právě nachází.

Roztáhnu ruce a v dlaních sevřu přikrývky. Vím že mé tělo to už déle nemůže vydržet. Záda se mi nadzvednou a z otevřených úst vyjde chraplavý zvuk. Obrovská vlna mě smete a svaly se zmítají ve víru extáze. Pomalými pohyby ten pocit prodlužuje, nakonec se zvedne a počká dokud neotevřu oči.

Teprve pak do mě pronikne až vykřiknu. Je to nečekané, ale mít ho v sobě je nádherný pocit.

Po tváři mu teče pot a vidím že je na hraně, stejně jako já. Pánví mu vyjdu vstříc aby mohl proniknout ještě hlouběji.

Svalí se vedle mě a rychle oddechuje, nedokážu se pohnout, jen pootočím hlavu a sleduji ho. Neubráním se úsměvu. Není bůh. Ozve se Luna. Ne? A co? -To nevím, co je většího než bůh? Zavřu oči a potlačím smích. To nevím, ale vím že ho miluju takového jaký je. I když mě občas vytáčí.

Políbí mě a odejde do koupelny. Nedokážu se ani postavit, jen se převalím na bok a schoulím do klubíčka. Proberu se jen na chvíli, když se ke mně přitiskne a obejme, pak znovu usínám.

Grens ještě spí a několik minut sedím vedle něho a pozoruji jak pravidelně oddechuje. Pak se ale přinutím zvednout, ve skříni najdu plno nového oblečení. Vezmu si černé spodní prádlo a i když bych si mohla vzít cokoliv dámského, stejně zvolím jeho triko. Je to pohodlné a nemusím se pak soukat z tolika věcí. Mokré vlasy nechám uschnout abych ho nebudila hučením fénu a zamířím do kuchyně.

Udělám snídani a kávu. Najdu papír a tužku, se kterými se posadím a zkřížím nohy pod zadek. Napíšu vzkaz Laile aby o víkendu přijeli i s Reinarem, vysvětlila jsem všechno co se stalo a za všechno jim znovu poděkovala. Usrkávám horkou tekutinu a znova si pročítám text.

Včera jsem zjistila, že když chci přivolat Eirin, nemusím zvonit na zvonek, ani křičet její jméno. Nějak to dokáže vycítit a přijde. Vyjdu kuchyní na chodbu a ani ne za minutu stojí přede dveřmi. „Dobré ráno, Eirin. Doufám že jsem tě nevzbudila," usměje se a zavrtí hlavou. „Vůbec ne, co potřebuješ?" podám jí papír. „Potřebovala bych tento vzkaz dostat k Alfě Laile na sever. Jo a o víkendu bych chtěla pozvat ji a její lidi, zároveň dnes zajdeme s Grensem za jeho otcem. Je bych chtěla pozvat taky," zamračí se a vidím jak s něčím nesouhlasí. „Do večera budeme zpět, neboj," zřejmě jsem poznala na co chtěla upozornit. „Dobrá, postarám se o to." „Díky."

Vrátím se, vezmu hrnek a zamířím do ložnice. Už by mohl vstávat, pokud to chceme stihnou, měli bychom vyrazit. Posadím se do křesla a sleduji jak rozvalený téměř přes celou postel pochrupuje. Najednou začmuchá a otevře oči. „Dobré ráno," zašeptám abych mu po ránu nepřivodila infarkt. „Dobré ráno, krásko," protáhne se, „cítím kávu a slaninu," usrknu si ze svého hrnku. „Máš to v kuchyni," posadí se a natáhne kalhoty. Sleduji každý pohyb, jak se svaly v dokonalé synchronizaci napínají a povolují. Vstane a zastaví se až přede mnou, rozcuchané vlasy mu padají do čela a když se sehne aby mě políbil šimrají mě na tváři. Dokonale voní, chtěla bych aby byl pořád u mě abych ho mohla stále cítit.

Omotám mu ruce kolem krku a tiše vypísknu když mě zvedne, chytne mě pod zadkem abych nespadla a nepřestává mě líbat. „Počkej, musíš se najíst a měli bychom vyrazit," snažím se odtrhnout od jeho rtů. „Já vím, ale když to je tak těžké," zasměji se. Zamíří do kuchyně, kde se posadí ke stolu, ale odmítá mě pustit. Nakonec to vzdávám, sedím mu na klíně čelem k němu a dopíjím zbytek kávy.