26. část

1.2K 28 0
                                    

Ráno mě vzbudil Kuba svými polibky na krk.

J: Dobré ráno

K: Ahooj

Objala jsem ho a zamířila jsem do koupelny. Osprchovala jsem se a hodila jsem na sebe mikinu. Poté mě v koupelně vystřídal Kuba. Já zatím vařila palačinky. Nakrájela jsem k nim jahody a mohly jsme začít jíst.

Po snídani jsme si lehli na gauč a koukali jsme na televizi. V době oběda jsem šla vařit a Kuba stále ležel u televize. Najednou Kubovi zazvonil telefon. Já slyšela jenom jeho odpovědi a viděla jsem, jak mu po tváři stékají slzy.

K: Ano jsem to já

K: Cože, tohle je nějakej hloupej vtip ne?!

K: Ne to se nemohlo stát to ne

Pak Kuba telefon položil a složil hlavu do dlaní. Měla jsem o něj strach, protože Kuba nikdy nebrečel a teď brečel docela dost.

Sedla jsem si k němu a hladila jsem ho po zádech.

J: Lásko, co se děje?

Zeptala jsem se vystrašeně.

K: Oni - Oni jsou mrtvý

J: Cože?! Kubi, kdo umřel??!

K: Máma s tátou

V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Nevěděla jsem jak se v tu chvíli cítí Kuba, ale muselo ho to hrozně bolet. Začali mi téct malé slzy po tvářích.

J: Zlato, pojď ke mě to bude dobrý, to bude fajn, přejde to

K: To bolí. Ale to není možný vždyť jsem je včera ještě viděl a co se mohlo pokazit!?

J: Co se vlastně stalo?

K: Spadlo to letadlo, nikdo to nepřežil

J: Lásko já jsem tu pořád nikdy tě neopustím. Vím, že ti nenahradím mateřskou lásku, ale dám ti nejvíc lásky, co jde.

K: J- Já tě tak hrozně miluju

J: Já tebe nejvíc

Řekla jsem a pevně jsem ho objala. V objetí jsme leželi asi půl hodiny a já se musela zvednout. Podívala jsem se na Kubu a ten měl pod obličejem úplně mokro, ale naštěstí teď spal, takže se netrápil.

Chodila jsem po místnosti a vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Nevěděla jsem, jestli zavolat Aničce nebo třeba Martinovi. Nevěděla jsem nic.
Byla jsem hrozně smutná a zmatená. Kuba se najednou zvedl ze sedačky a začal si obouvat boty.

J: Počkej, kam jdeš?

K: Potřebuji se projít a o všem popřemýšlet

J: Jdu s tebou

K: To právě nechci

J: Kubo nemůžeš teď být sám!

K: Já, ale chci

Řekl a zabouchl za sebou dveře.
Sedla jsem si na postel a začala jsem brečet. Napsala jsem to Martinovi, protože jsem s tím nechtěla otravovat Aničku s Andrem.

J: Martine?

M: Ahoj, copak je? Děje se něco?

J: Jo, já nevím jestli ti můžu říct ten důvod, ale mám strach o Kubu

M: Co je s ním

J: No prostě se něco stalo a on odešel z bytu a nechtěl, abych šla s ním, i když teď někoho potřebuje

M: Moc tomu nerozumím, ale asi to nebude v pořádku

Už jsem měla rozepsanou další zprávu, když vtom se otevřeli dveře a stál v nich Kuba.

J: Kde jsi byl?

K: Přemýšlel jsem

Řekl a bez pohledu na mě začal vytahovat svoje věci ze skříně a balil je do kufru.

J: C-Co Co teď děláš Jakube ?

K: Já odjíždím, odjíždím domů do Česka

J: Cože?! To mi nemůžeš udělat. Já teda jedu s tebou

K: Ne nejedeš já musím mít klid, nezvládám to

J: Co tím myslíš klid, vždyť jsem tvoje přítelkyně a když budu u tebe, tak se musíš cítit líp

K: Ne

Kuba měl sbaleno během pár minut. Já jsem seděla mlčky na posteli a zdržovala jsem pláč.
Kuba zavřel kufr hodil si na záda batoh a stoupl si ke dveřím.

J: To jako myslíš vážně?! Necháš mě tady, jenom tak bez vysvětlení a mám na tebe čekat a nevědět, kdy se vrátíš?!

Řekla jsem a to už se mi do očí hnali slzy.

K: Ne nebudeš na mě čekat. Budeš si užívat, protože jsi volná

J: Jak jako volná

K: Řekl jsem, že chci mít klid. Rozcházíme se

J: Jakube, proč mi tohle děláš

Řekla jsem a brečela jsem.

K: Důvod znáš

J: Ty - Ty už mě nemiluješ?

K: Já nevím. Sbohem Ari

J: Kubo!

Křikla jsem za ním, ale marně. Kuba zmizel z dohledu. Zabouchla jsem dveře a pomalu jsem po nich sjela až k zemi. Strašně jsem brečela. Bolelo to tak hrozně moc, že jsem nemohla skoro dýchat.
Martin mi volal asi 5x, ale já mu to pokaždé tipla. Neměla jsem hlad, takže jsem celej den nic nejedla. Jenom jsem brečela a brečela.

Od toho, co odešel Kuba uběhlo pět hodin a já jsem stále ležela na sedačce s hlavou v dlaních.
Někdo zaklepal na dveře.

J: Kubo!?

Když se dveře otevřeli stál v nich Martin s kufrem. Vyskočila jsem z pohovky a pevně jsem ho objala. Martin nic neříkal jenom mě pevně držel.

J: Co tady děláš?

M: Říkal jsem si, že něco nebude v pořádku a že za vámi radši dojedu. Kde je vůbec Kuba?

Když se tohle Martin dořekl, začala jsem zasd brečet.
Martin se posadil vedle mě na sedačku a hladil mě po zádech.

M: Arianko neplakej, bude se ti špatně dýchat

J: J- Já už dýchat nemůžu

M: Donesu ti vodu dobře?

Martin se rychle zvedl a napustil do sklenice vodu. Podal mi ji a já ji hned vypila.

M: Tak a teď mi v klidu vše řekni

Řekl a chytl mě za ruku, abych věděla že je tu se mnou.
Řekla jsem mu úplně vše. O smrti  Kubových rodičů, o tom jak odešel, co mi řekl a taky o rozchodu.

M: To nemůže myslet vážně. Vždyť jsi mu nic neudělala, chtěla jsi mu jen pomoct!

J: Já to nezvládám, co mám dělat

M: Víš co, já tady pár dní zůstanu a pak se vydám do Česka, najdu ho a dovezu ti ho zpět

J: Už jsem ti někdy říkala, že jsi ten nejlepší kamarád na světě?

M: Ne, ale krásně se to poslouchá

Řekl a usmál se na mě. Byla jsem hrozně unavená, a tak jsem nechala Martina v obýváku a šla jsem si lehnout do ložnice. Nešlo mi vůbec usnout, pořád se mi celej den promítal v hlavě a čím víckrát to bylo, tím víc to bolelo. Naštěstí jsem po asi hodině usnula vyčerpáním.

___________________________________




In Love With Hockey BoysKde žijí příběhy. Začni objevovat