Boj mezi Stevem a Tonym končí vyhnanstvím poloviny týmu Avengers. Black Widow se jim snaží pomoct utéct. Vše ještě zkomplikuje útok na Visona.
Romanogers, Clintasha a Brutasha (jen vzpomínky), Pepperony (vedlejší dějová linka)
Časová osa:
...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ľappel du vide
--------------------
Natasha se po posledním boji doplahočlia do svého úkrytu. Zamkla za sebou a posadila se na rozvrtaný gauč. Vlastně na něj spíš dopadla, než se posadila. Byla tak strašně unavená a slabá. Rány na těle krvácely a bolel ji každý pohyb. Pokud někdy cítila přicházet smrt, tak to bylo nejspíš dnes.
Sáhla do lékárničky, která tu bylo rozložená už od včerejšího dne a stáhla ze sebe pomalým pohybem tričko. Stejně už bylo celé špinavé a zakrvácené. Namočila ho vodou z lahve a otřela si místo kolem střelné rány na paži.
Byla zvyklá se ošetřit sama a nedělalo jí to problém, protože kdyby dnes přišla, lehla si a usnula, tak jak to cítila, nejspíš by do rána vykrvácela. A to si nemohla dovolit. Její mise nebyla u konce, musí ji dokončit.
Ovázala si ránu a vyčistila i ty zbylé řezné. V oblasti žeber se jí vybarvovala obrovská modřina, na kterou se neodvažovala sáhnout, jen se modlila aby nebyly zlomené. Sáhla po silných lécích od bolesti a rovnou si vzala dva. Potřebovala se vyspat a tohle byla opravdu koňská dávka. Uměly zázraky, vždycky se po nich cítila jako na obláčku. Což nebylo dobře i špatně, dost ji to paralyzovalo na mysli ale potřebovala se vyspat.
Zapila je vodou a pomalu se položila na záda. Do ruky si usadila svou zbraň a zavřela oči. Spánek prozatím nepřicházel, hlavou se jí honilo až moc věcí, ale bolest znatelně ustupovala. Jako každý večer ulehala s myšlenku na Clinka. Co asi dělá, a s kterou to dělá. Ona je mu ukradená. To že už má několik týdnů zpoždění s návratem z mise.
Další sebelítost, jak se za to nesnášela.
A už byl tady ten pocit obláčku, který ji nadnášel a hlava jí klesala do měkkého imaginárního polštáře. Víčka jí ztěžkla na tolik, že jí nezbylo nic jiného než spát. Propadnout se do příjemné temnoty.
Ovšem než se to stalo, něco ji vytrhlo. Nebyly to zvuky, byla naprosto ohlušená tichem kolem ní. První indikátor byl chlad na její holé kůži a poté třas jejího těla. Měla by zareagovat. Někdo tu s ní byl, může jí zabít a ona se neubrání. Nakonec zmobilizovala své síly a uchopila zbraň, která jí vyklouzla z ochablé ruky a instinktivně ji přiložila s nevítanému návštěvníkovi aniž by otevřela oči. Stále byly dost těžké.
Třas ustal, pustil ji a ona pomalu otvírala oči aby spatřila známou tváři a s ní i známí hlas dolehl k jejím uším s tlumeným zvukem. Ještě chvíli přemýšlela, než zbraň položila.
