Boj mezi Stevem a Tonym končí vyhnanstvím poloviny týmu Avengers. Black Widow se jim snaží pomoct utéct. Vše ještě zkomplikuje útok na Visona.
Romanogers, Clintasha a Brutasha (jen vzpomínky), Pepperony (vedlejší dějová linka)
Časová osa:
...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Já a má vina
--------------------
Cesta na hotel byla tichá, až nepříjemně tichá. Steve seděl na místě řidiče a soustředil se na cestu, přesto si neodpustil pár pohledů na ni. Měřil si ji pohledem a kontroloval, jestli je v pořádku. Neřekla mu pořádně nic. Jediné co věděl bylo, že to co řekla byla lež. Viděl jí to na očích, stejně jako nenávist a zlobu. Obával se, že nejedna z emocí co z ní vyzařovaly byly proti němu. Volala mu a on jí to nezvedal. Bylo to schválně? Nejspíš ano. Kdyby byl rychlejší, ten hovor by stihl. Ale on se na to necítil.
Několik týdnů nebyl schopen jí pořádně napsat, natož s ní mluvit. Cítil se zraněný a přitom se bál že ublížil jí. Zase se od ní vzdaloval, cítil to. Opouštěl ji, i když slíbil že už to nikdy neudělá. Lhal aniž by chtěl. A bylo to těžké zjištění, protože on si vždycky zakládal na pravdě. Byla ten poslední člověk kterému by chtěl ubližovat.
Nakonec to ticho nikdo nepřerušil. Dojeli až k hotelu, kde zaparkoval a následoval ji do jejího pokoje. Zabouchla se za nimi dveře, zula si boty, shodila ze sebe kabát a zmizela v koupelně. To vše bez jediného slova. Povzdechl si, uklidil její boty na stranu, kabát zvedl ze země a položil ho na křeslo.
Natasha nebyla urážlivý člověk, tedy tak se aspoň nikdy nechovala. Dnešek však vypadal přesně naopak. Jako by mu to vše vyčítala. Jenže, to že ji znal ho přivádělo k horší myšlence. Něco se muselo stát. Nevyváděla by tolik kvůli jeho blbosti. Ano, nejspíš by na něj křičela, možná by ho i praštila, ale tohle bylo jiné. Mlčí, a je to neskutečně bolestné ticho. Raději by, aby na něj nepřetržitě křičela. Protože by se aspoň dozvěděl co se děje.
Jeho myšlenky přerušil zvuk sprchy, která se spustila. Voda bubnovala na skleněnou zástěnu. Sám ze sebe tedy svlékl bundu a pověsil ji na věšák v předsíňce. Porozhlédl se po místnosti. Velká ustlaná postel. Na gauči otevřený kufr s jejím oblečením. Ani se ho neobtěžovala vybalit. Jen se v něm očividně stále přehrabovala sem a tam. Podle toho také vypadal. Na nočním stolku kniha. Četla, když nemohla v noci spát.
Vzal ji do ruky, aby si prohlédl co je to za dílo. A měl smůlu, protože byla celá v azbuce. Ne že by rusky nerozuměl, ale měl silné rezervy. To už se lépe domluvil německy nebo francouzsky. Prolistoval knihu, aby pohledem přejel pro něj naprosto kuriózní písemnou formu jazyka a položil ji zpět na místo. Dle záložky měla většinu knihy za sebou. Očividně opravdu nemohla moc spát.
Poté zhasl velké světlo, aby se mohl podívat ven z okna. Už byla tma a kdysi mu říkala, že je Volgograd nejkrásnější v noci v zimě, osvícený pouličním osvětlením. A nejspíš nebyla daleko od pravdy. Zasněžená ulice, stromy pokryté zimní peřinou a poseté ledovými kapkami, které se třpytily při střetu se světlem. Téměř mu to připomínalo olejomalbu od Jakuba Schikanedera, Ulice ve sněhu.
