Deník Jocelyn Wenclové - Fred Weasley

16.

Trochu jsme se s rodiči zdrželi, kupovali jsme ještě na rychlo dárky. Přijeli jsme až na večeři. Všichni nás s radostí přivítali, přišel zamnou Fred a já nevěděla co očekávat. Dal mi rychlou pusu: ,,Ahoj". Všichni se na nás buď dívali šťastně s úsměvem, nebo s udivenými pohledy. Usmála jsem se na něho a všichni se vydali do jídelny, kde čekal Arthur celý pochroumaný a na vozíčku. Opatrně jsem se s ním obejmula a pozdravila. Všichni jsme si sedli, Fred si sedl samozřejmě vedle mě. Někdy mě nenápadně chytil za stehno a zmáčknul ho. Vražedně jsem se na něho podívala a on v klidu jedl dál.

U Siriuse jsme zůstali na dvě noci. Sice jsem dostala pokoj s Hermionou a Ginny, ale každou noc jsme si s Fredem dali sraz před domem a šli se projít, nebo si sednout a trávit nějaký ten čas spolu.

Vrátili jsme se do školy, hned druhý den jsme šli zkoušet kouzla. Dneska jsme zkoušeli kouzlo expecto patronum, které by nám mělo vykouzlit patrona a tím se chránit před mozkomory. Nikdy jsem ho nezkoušela. Měla jsem si vybavit šťastnou chvilku, vybavila jsem si cestování s rodiči, vždycky jsem s něma byla šťastná. Moc mi to nešlo, George si toho všiml. Přišel ke mně zezadu a pošeptal mi: ,,Joy, nějak ti to nejde. Zkus si vybavit chvíli s Fredem" šibalsky se usmál a mrknul na mě. Jen jsem do něho bouchla a zasmála se. Ale napadlo mě to zkusit, za pokus nic nedám. ,,Expecto Patronum", vybavila jsem si naši první pusu, jak jsem měla motýlky v břiše. Zjevil se krásný vlk, který zvedl hlavu a začal jakoby výt. Fred se na mě usmál a přišel ke mně. Chytil mě za pas: ,,Jde ti to", šibalsky se na mě usmál a políbil mě. Bylo to tu zase, ti motýlci. Vyrušilo nás až velké dunění po celé místnosti. Stěna se rozletěla na kousíčky a za ní stála Umbridgeová a pár studentů ze zmijozelu. Chytla jsem Freda pevně za ruku. Viděla jsem i Pansy, která se na nás jen šklebila. Najednou se objevil i Draco, který držel Cho s povrchním úsměvem. Jak mohl. Byli jsme rozehnáni do svých kolejí. Já tam nechtěla být ani za nic, bylo mi z mé koleje špatně. Proto jsem se vyplížila na mé místečko do knihovny. Začala jsem brečet, já často nebrečím, ale můj pohár s problémama už začal přetékat a já to ze sebe potřebovala dostat. Všechno kolem Umbridgeové, Draca, Voldemorta, tak hrozně jsem se bála. Začala jsem se vztekat, kopala jsem do všeho co šlo. ,,Joy, jsi v pořádku?" přišel zamnou Freddie. Celá ubrečená jsem mu vrhla do objetí a silně ho tiskla a brečela. ,,Já mám strašný strach Freddie" ,,To já taky", tiskl mě v objetí. Byla jsem ráda, byla jsem ráda, že ho mám.

Když Umbridgeová zastoupila Brumbála jako ředitelka, začalo peklo. Brumbál zmizel, když měl jít do Azkabanu za vybudování armády proti ministerstvu, byla to hrozná hloupost. Studenti nesměli vůbec nic, dívky a chlapci se nemohli k sobě přiblížit, s Fredem jsme zažívali peklo. Byli jsme spolu jen v knihovně na našem místě. Ano, už to nebylo moje místo o kterém nikdo nevěděl, ale naše. Dneska jsme tam měli sraz v noci, už jsem se těšila, těšila jsem se až ho znova políbím.