Tajemství zjevené dívky

Západ slunce ve věži

Druhého dne jsem vstala ještě brzo ráno a šla se podívat do věže, kterou mi Sirius včera ukázal.

Bylo to tu vážně krásné. Vypadá to, že tu byl jaký si salónek. Dnes byla neděle, takže jsem mohla to tu dát aspoň trochu do kupy. Vytáhla jsem si hůlku a dala se do kouzlení. Velke křeslo se opravilo a dalo ke krbu. Knihovna ve zdi se opravila a všechny knihy se v nich srovnaly. Prach zmizel a pavučiny také. Do krbu jsem dala pár polinek dřeva a zapalila ho. Místnosti se najednou rozuteklo příjemné teplo. Velké prosklené dveře, které vedly na menší balkónek, byly zavřené. Slunce se houpalo vysoko na nebi a krásně osvětlovalo celé pozemky včetně zakázaného lesa. Sedla jsem si do kresla a sledovala krb. ,,Je to zvláštní. Proč mi to tu ukázal?" Mluvila jsem si sama pro sebe a vstala jsem z křesla. Otevřela jsem dveře na balkón a opřela se o zabradlí. Podívala jsem se na jezero, které tu bylo nádherně vidět a koukala se do jeho odrazu. Vítr jemně foukal a cuchal mi vlasy. Pobrukovala jsem si písničku, když jsem uslyšela nekoho navazat na tón kde jsem skončila. Porozhledla jsem se kolem, ale nikoho jsem neviděla. Zrovna když jsem si už řekla, že musim byt blázen, uviděla jsem postavu stojící u nebelvírské věže na balkoně, která se koukala přímo na mě. Pokračovala jsem ve zpevu písně a sledovala osobu. Na takovou dalku jsme nepoznala kdo to muze byt, ale podle hlsu jsem jiste poznala, že to je chlapec. Usmála jsem se a zpívala hlasiteji, aby to na takovou dalku bylo taky slyšet. Chlapec taky zvýšil na hlasitosti a v tu chvili mi ten hlas byl vice nez hodně povědomí. Nemohla jsme si vzpomenout kdo by to mohl být. Leda Sirius, ale ten by nikdy nezpíval a když už tak ne tak pěkně. Ne, že bych ho chtěla nějak urazit, ale prijde mi, že na to nema vlohy. Chvili tam s nim zpívám a pak odejdu do pokoje.

K večeru, kdy jsem z věže vylezla jen parkrat kvuli jídlu, jsem stala na balkónu a uslysela jsem za sebou jakysi pohyb. Prudce jsme se otočila a videla jsem tm siriuse s kytkou. Podívala jsme se na něj a on mi kytku dal do ruky. ,,Ta je pro tebe." Jemne se usmal a stoupl si vedle mě. Otocila jsme se zpět k obloze a v ruce jsme s usmevem držela kvetinu bile barvy. ,,Jak jsi poznal, že mám rada Lilie?" Podivala jsem se na něj s úsměvem. ,,Remus mi řekl, že je tohle tvoje oblíbená květina." Zazubil se a zvedl pohled k právě zapadajícímu slunečnimu světlu. ,,Odsud je západ slunce opravdu nadherny, že?" Zeptal se mě a ja mu na odpověď pouze kyvla. ,,Ari musim ti něco řist." Otočil se na mě s vážným a stydlivym pohledem. Zvednu k nemu pohled a pobidnu ho ať mluvi. ,,Chtel jsem toli to říct, už nejakou dobu, ale jaksi jsem k tomu nemel odvahu." Řekl a ja se na nej udivene podivala. On a na neco nemel odvahu. Pani tak to musi byt asi hodne vážné. Upřene se mi koukal do oči a ja mu jeho upreny pohled opetovala. Jeden pramen neposednych vlasu mi dal za ucho a pousmal se. ,,Nejakou dobu už tě sleduju...teda chci říct, že tě mam rad Ari. Opravdu te mám rád." Řekl a abych si byla jista, že to mysli vážně se ke me mirne naklonil. Přivřela jsem oči a počkala až na svych rtech ucitim ty jeho ktere byly tak úžasné. Tak dlouho jsme toužila ty rty polibit, ale nikdy jsem si to nechtela priznat. Kdyz uz jsem s eod nej odtahla a chte řict, že to citim stejně. Odtahl se ode me rychle. Zmizel mi z očí. Zustala jsme tam stat v zapadajicim svetle slunce. Prave polibena a on si jen tak odejde. Timhle zkoncila ma predstava o romantice. Pevne jsem sevrela kytku kterou jsme od nej dostala a vesla dovnitr a vydala se do sve Nebelvirke veze, kde jsem i usla.

Ahoj,
moc se omlouvám, že jsem takovou dobu nevydala další kapitolu téhle knihy. Měla jsme moc práce se školou a povětšině času vubec žadnou inspiraci na napsání další části. Doufám, že mi odpustíte. Jinak tenhle příběh se blíží do finiše, tak doufám, že to se mnou ještě těch pár kapitolek vydržíte. Moc vám děkuji za ohlasy. Omlouvám se za chyby v tehle kapitole a přeji příjemné čteni až do konce knihy a krasny zbytek dne.

Kika00001