Ad infinitum

10. Bouře na obzoru

Přišel k tomu jako moták k hůlce, ale je tady a je součástí něčeho většího. Když jejich nabídku přijal, netušil, že to všechno půjde tak rychle. A že jsou už tak daleko.

„Kde to jsme?" zeptal se Theo člověka, s nímž by ho nikdy nenapadlo, že bude spolupracovat, i když k němu už roky přechovával jakousi úctu. Jenže Narcissa mu věří. Tím pádem mu věří i on. Nebo by aspoň měl.

Muž, v jehož obličeji se už podepsalo stáří i válka, se jen mírně pousmál a vzhlédl k domu, který před nimi stál. Všude okolo vládla tma, kterou pravidelně osvětlovalo jen žluté světlo pouličních lamp. V dálce se rozléhalo moře a jeho vlny se rozbíjely o skalnaté výběžky. Ten zvuk byl podivně uklidňující.

„Druhý štáb Fénixova řádu," vydechl a Theo překvapeně zamrkal.

„Druhý? Máte hlavních štábů víc?"

Muž v odpověď přikývl a stočil pohled na mladého smrtijeda. „Jdete nám po krku s nekonečnou vytrvalostí, Theodore. Musíme mít více úkrytů," řekl a smrtijed uhnul očima zpátky k domu. Remus Lupin si povzdechl. „Ty taky netušíš, kdo je autorem těch dopisů?"

Smrtijed zavrtěl hlavou. Už věděl, že dopis není jeden, ale jsou dva. Tohle mu taky trýznilo mysl, protože Narcissa, která o existenci těchto dopisů ne zas tak překvapivě věděla, jejich autora taky nezná. A pokud za těmi dopisy není ona a její... zrádcovský kolega, tak kdo pak?

Na scéně musí být někdo další, kdo jedná za Voldemortovými zády. Jenže kdo? Teď už ho napadal jedině Severus, ale něco mu na tom nesedělo. Každopádně teď nebyl čas řešit to. Pořádně se tomu může věnovat později. On se autor těch dopisů dřív nebo později představí sám... Skoro si tím byl jistý. Taková věc nemůže zůstat navždy utajená a každý člověk musí jednou udělat chybu.

„Takže Narcissa s vámi spolupracuje už...?" nechal větu vyznít do ztracena a tázavě se na vlkodlaka podíval.

Lupin si dlaní promnul bradu, na níž měl několikadenní strniště. Celkově působil dost neupraveným dojmem. „Jen chvíli," odvětil a zadíval se k domu, který před ostatními chránilo Fideliovo zaklínadlo. „Mnohem déle s námi spolupracuje její-"

„Theo!" vydechl Blaise a zmiňovaný smrtijed i vlkodlak se ohlédli za sebe. Blaise si to k nim rázoval rychlým krokem a v patách mu byl George Weasley.

„Blaisi," oslovil ho na pozdrav Theodore a svého přítele krátce, ale pevně objal.

George Weasley mu na pozdrav jen bezvýrazně kývl hlavou a měřil si ho obezřetným, značně podezíravým pohledem. Zdá se, že členové řádu, hlavně ti mladší, mu neuvěří tak lehce. Nedivil se. Být on jejich místě, nevěřil by si ani vlastní jméno. Jenže on je nehodlá podrazit. Ne teď, když už se rozhodl v této válce bojovat jinak. Ne teď, když už podrazil Draca...

Měl pocit, že výčitky svědomí ho sežerou zaživa. Bolela ho z toho hlava, srdce a celá jeho duše. Nikdy se k Dracovi neotočil zády. Procházel tím zasraným životem po jeho boku a až donedávna si neuměl představit, že by to někdy mohlo být jinak. Jenže... ve válce se jejich cesty rozchází. Draco by nikdy nepodrazil Bellatrix, Snapea a ani Voldemorta, když na to přijde, ačkoliv o jeho loajalitě Temné straně by se dalo pochybovat. Zůstane tam, kde je to pro něj pohodlnější. Vždycky si zvolí tu lehčí možnost. Je příliš velký zbabělec na to, aby se postavil osudu, který mu byl předurčen.

Jenže když to dokáže Narcissa, když v sobě tu odvahu postavit se rodině i Pánu Zla najde i jeho matka, proč ne on? Možná... možná že kdyby věděl, co Narcissa dělá...