Ad infinitum

11. Padlý princ

Bylo to tady. Ač si tenhle scénář v hlavě častokrát přehrával, teď najednou nevěděl, co má dělat. Byl na to svým způsobem připravený a zároveň ne.

Neměl strach. Z čeho taky? Smrtijedů je mnohonásobně víc než členů Řádu a každá jejich bitva, každý jejich sebemenší boj končí ve prospěch Temné strany. Nemusel se obávat porážky, dnes vyhrají stejně jako jindy. Obával se však něčeho zcela jiného...

Snape před minutou odešel bránit bránu své školy a on doposud nebyl schopný se hnout z místa. Jenže je potřeba, aby začal jednat.

„Malfoyi!" vyhrkla jeho jméno, když se beze slova sebral a rychle vyrazil z jejího pokoje.

Ignoroval ji, i když za ním vyběhla a zastavila se ve společenské místnosti na místě, kde ji zastavilo její železné vodítko. Vstoupil do své ložnice a ve spěchu se oblékl. Létal po místnosti jako koště v rukách služky a než se stačil vzpamatovat, byl už oblečen a připraven bojovat v řadách Zla, kterému se dávno zaprodal.

Neměl rád boje, opravdu ne, ale svým vlastním způsobem ho bavily. Pokud mu ovšem vyloženě nešlo o život, to se bavit přestal. Plus je potřeba udržet si formu a jelikož naposledy bojoval ani neví kdy, pojme tuhle bitvu jako trénink.

A pokusí se nikoho nezabít. To je pravidlo, kterým se s Theem už měsíce řídí. Zneškodnit nebo vážně zranit je povoleno, ale zabít jen pokud to je nezbytné.

„Draco!" oslovila ho vztekle i naléhavě zároveň čarodějka, která nervózně přešlapovala na místě a marně se snažila přeprat řetěz, ke kterému byla jako zvíře uvázaná.

Na vteřinu se v ložnici zastavil a zhluboka se nadechl. Krátce pohlédl na svou postel a zaváhal.

Tohle je možná to nejsprávnější a nejnesobečtější gesto, jaké kdy udělal. Váhal o správnosti svého rozhodnutí, ale jelikož se takhle rozhodl už dávno...

„Ty zatracený hňupe! Pojď sem, než ti nakopu ten tvůj čistokrevný zadek takovým způsobem, že si týden nesedneš!"

Blonďatý smrtijed povytáhl jedno obočí a pohlédl k otevřeným dveřím. Hermiona v nich pochopitelně nebyla, protože řetěz ji ke dveřím jeho ložnice nepustil.

Přestal ztrácet čas, hůlku v ruce sevřel pevněji a vykročil do společenské místnosti. Pohled mu okamžitě padl na rozčílenou čarodějku, která ho upřeně pozorovala.

„Co bude se mnou?" zeptala se a málem ho napadla, když ji hrubě vzal za zápěstí a jako hadrovou panenku ji táhl do jejího pokoje, načež ji prakticky hodil na postel.

Zavrčela, ale on to ignoroval. Jednoduchým kouzlem zkrátil její vodítko sotva na dva metry a ona se tomu snažila zabránit, jenže marně.

„To mě tady jen tak necháš?!" vyjela na něho a v očích se jí zatřpytily slzy zoufalství.

Zřejmě v srdci cítila naději na svobodu, když ví, že její přátelé jsou víceméně jen několik desítek metrů daleko a že za její svobodu právě bojují.

„A kde jinde?" odvětil a odstoupil od ní. Hermiona trhla řetězem, čímž se jen ujistila v tom, že se odsud nemá jak dostat. „Do těchto komnat se nedostane nikdo kromě mě, Snapea a Bellatrix. Takže pokud se tví sebevražední přátelé nějakou náhodou dostanou až do hradu, což upřímně nepředpokládám, do tvého pokoje se dostat nedokážou a celá ta jejich záchranná mise bude samozřejmě k ničemu," ušklíbl se a ona pevně sevřela rty k sobě.

„Nech mě jít," zkusila to.

„Ani za všechny tři relikvie, Grangerová."

Čarodějka sedící na posteli si povzdechla a očima smutného štěněte pohlédla k oknu, za kterým noční tmu už začaly slabě projasňovat záblesky vzdálených kleteb. Další z bojů Zla s dobrem začal.