Ad infinitum

1. Nečekaní hosté

Věděl, že k tomu jednou nevyhnutelně dojde. Věděl to a připravoval se na ten okamžik dlouhé měsíce, což jak zjistil, mu nebylo vůbec k ničemu. Netušil, co má sakra dělat. Seběhl schody do prvního patra obrovského sídla a v duchu se modlil ke všem svatým, které znal i si je právě vymyslel, aby to nebyla pravda.

Před obrovskými dvoukřídlými dveřmi z těžkého dubového dřeva se zastavil, zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, a poté dveře jen letmým švihnutím zápěstí otevřel a vstoupil do prostorného přijímacího salonku.

V jeho obličeji už nebyla ani stopa po strachu, v jeho tváři nebylo ani památky po stínu znepokojení. Nasadil si svou kamennou masku, kterou ovládal tak dokonale, že nikdo z těch, kdo se v salonku nacházeli, neodhadl, jak moc toho v tuto chvíli cítí, i když mu Bellatrix ustavičně klade na srdce, aby v sobě veškerou lidskost potlačil.

V hrudi mu zuřil ničivý požár, který nemilosrdně spaloval jeho nitro a nekontrolovaně se šířil do všech částí jeho těla. Hořel z něj každý každičký kousek a on musel předstírat, že se nic neděje. Srdce se mu bolestně stáhlo, jako by se snažilo samo sebe spolknout, zničit svou vlastní existenci. Cítil, jak se uvnitř celý třese, ale navenek byl dokonale klidný. Musel být.

„Á! Draco!" zaskřípala nadšeně Bellatrix Lestrangeová a vykouzlila na svých rtech široký úsměv, který mu už dávno nenaháněl hrůzu.

Když byl ovšem ještě malý, každý večer se díval pod postel, než ulehl a odebral se do říše spánku. Ne proto, jestli tam není nějaká příšera, ale proto, jestli tam není náhodou jeho tetička Bella. Ještě donedávna se jí bál víc než čehokoliv jiného. Svým způsobem se jí bojí dál, ale už s ní umí jednat, zná její nejtajnější slabiny a ví, čím jí ublížit. Kdysi to nevěděl.

„Bello," oslovil ji naoplátku a přejel pohledem po čtyřech lapcích, kteří stáli v salonku vedle sebe a tvářili se nadmíru potěšeně, téměř vítězoslavně. U jejich nohou se válela dvě bezvládná těla, na která se Draco ale nepodíval. Jednoduše nechtěl, a proto stočil pohled zpátky na svou tetu. Když však znovu promluvil, jako by měl krku knedlík. „Proč jsem tady?"

Černovlasá smrtijedka si ho změřila dlouhým pohledem, než jeho otázku zodpověděla, a on pochopil, že je v možná větším průšvihu, než se domníval. Cítil, jako by mu nějaká neviditelná ruka sevřela hrdlo ocelovým stiskem. Nasucho polknul, ale snažil se, aby se v jeho očích neodrážel ani střípek znepokojení.

„Dovol mi, milý Draco," zašeptala skřípavě a vykročila směrem k lapkům, „abych ti představila naše hosty," dořekla, když se zastavila nad dvěma těly. Draco se tvářil bezvýrazně, téměř znuděně a nezúčastněně, jako by netušil, jak se ho to týká. „Pana Thomase," představila jedno z těl a špičkou boty zmiňovaného chlapce hrubě přetočila na záda, aby mu Draco viděl do obličeje.

Blonďatý smrtijed jen nepatrně nakrčil nos, když svému spolužákovi z Bradavic pohlédl do tváře. No... do tváře... spíš do něčeho, co kdysi zřejmě bývala tvář. Dean Thomas měl totiž obličej jako fašírku. Přes četná zranění, odporné modřiny a zaschlou krev se nedalo s jistotou poznat, že se jedná právě o něj.

„Co se mu stalo?" zeptal se tak lhostejně, jak jen dokázal.

Jestli něco na své smrtijedské práci vyloženě nenáviděl, bylo to setkávat se se svými bývalými spolužáky z Bradavic, když je sem lapkové nebo jiní smrtijedi dovlekli svázané jako dobytek a rozbité jako staré hračky. Nezáleželo na tom, zda to byli nebelvíři, mrzimorští nebo havraspárští. Ne, na tom už nezáleželo. Už dávno totiž nezáleželo vůbec na ničem.