Ad infinitum

6. Autor dopisu

Ti členové Fénixova řádu, kteří se v tuto chvíli nacházeli v Lasturové vile, seděli u dlouhého jídelního stolu a s téměř otupělými výrazy ve tvářích pozorovali dopis, který ležel uprostřed dřevěného stolu. Nějak to nedokázali zpracovat.

„Jestli to chápu správně," promluvil Bill a ostatní k němu zvedli pohled, „Malfoy nebo Nott ti jen tak, po měsících, co s tebou nemluvili, poslali zprávu, že zajali Hermionu s Deanem?" Blaise se na zrzavého muže, po jehož boku seděla jeho půvabná manželka, podíval a v odpověď přikývl. „Je naprosto jisté, že to poslal někdo z nich? Nemohla to být například Lestrangeová, Snape nebo kdokoliv jiný, kdo by nás chtěl vlákat do pasti nebo svést na špatnou stopu?"

„Je to jisté," odvětil Blaise a mávnutím hůlky si dopis přivolal k sobě. Pár vteřin si ho zaujatě prohlížel, jako by ten cár pergamenu neznal už nazpaměť. „Vidíte ty tři tečky sestavené v trojúhelníku?" zeptal se a všichni u stolu přikývli. „Je to takový šifrovaný znak nás tří. Každá ta tečka patří jednomu z nás a ten, kdo vzkaz psal, udělal svou tečku nepatrně větší, výraznější, čímž se zcela jasně podepsal," vysvětloval a Ginny povytáhla obočí. „Tečka vlevo dole patří mně, ta vpravo dole Theovi a tečka, která tvoří vrchol trojúhelníku patří-"

„Malfoyovi," dokončil za něho George a tvářil se, jako by mu právě oznámili, že Voldemort má mimo Nagini ještě další viteál.

„To nedává smysl! Proč by nám ten odbarvený sráč pomáhal?" odporovala okamžitě Ginny.

Arthur se na svou dceru káravě podíval. „Kontroluj tu svou pusu, Ginny," napomenul ji a když po něm rudovláska mrskla pohledem, nepatrně, aby si nepodkopal rodičovskou autoritu, se usmál. Jeho dcera mu úsměv oplatila.

Blaise pokrčil rameny. „Nemám nejmenší ponětí."

Opravdu nevěděl, proč by jim měl Draco pomáhat. Tohle k němu vůbec nesedělo. K Theovi možná, od něj by to nejspíš i čekal, ale k Dracovi? Něco se mu na tom nezdálo, ale na druhou stranu... rukopis je Dracův, to nelze popřít. A ten podpis, ten nikdo jiný kromě nich tří nezná. Navíc Draca už vlastně nezná, mohl se změnit tak, jak se lidé běžně vlivem času mění.

„Je to past," prohlásil Neville Longbottom, který doposud zarytě mlčel. „Nevěřím tomu, že by Deana a Hermionu zajali. Zrovna je dva... Vždycky jsou až přehnaně opatrní, no uznejte! Byla by to zatraceně hloupá náhoda, kdyby si jednou nedali pozor a smrtijedi by je hned dostali."

Arthur se podíval na Billa a pak zpátky na Nevilla. „To jsi říkal i o Seamusovi..." připomněl tiše a nálada u stolu citelně povadla ještě víc.

„Může být pořád naživu!" rozkřikl se Neville a rozčíleně vstal, zatímco Ginny tiše poznamenala, že Seamuse pohřešují už několik měsíců. „Nemáme potvrzeno, že ho zajali! Nechápu vás, opravdu ne! Až strašidelně rychle to vzdáváte, co je to s váma? Seamuse jste přestali hledat po pár týdnech, Lenku, Anthonyho Goldsteina, Leeho Jordana a profesora Kratiknota stejně tak! Padmu a Parvati jste pro jistotu nehledali vůbec, tak-"

„Viděla jssem je zemřřřít!" rozkřikla se na něho zpátky Fleur tak nečekaně, až sebou Bill škubnul a šokovaně se na svou manželku podíval. „Jak sse opovažuješš tvrrdit, že jssme sse na ně vykaššlali?!" Zabila Nevilla pohledem a pak vstala a utekla do patra.

Bill si s povzdechem promnul tvář. „Neville, víš přece, že byla s Padmou a Parvati, když... zemřely." Kriticky se na něho podíval a Neville se omluvně zamračil, ale nemohl s tím souhlasit.

„Není jisté, že zemřely, Bille. Smrtijedi obě přemístili."

„Jo. Jenže vteřinu po tom, co jim prořízli hrdlo!" utrhla se na něho Ginny.