Ad infinitum

9. Zrádci

Dveře pokoje se rozrazily a Theodore, jenž seděl v křesle a v tlumeném světle lampy si četl, sebou škubl.

Hned se ušklíbl. „Pojď dál, Draco," řekl ironicky, jelikož blonďák mu do pokoje dávno a bez svolení vtrhl, načež sebou Theo škubl znovu, když jeho smrtijedský kolega dveře zabouchl jedním prudkým kopnutím. „Pojď dál a..." odmlčel se, protože se Draco napřáhl a švihem odmrštil lahve alkoholu a broušené sklenice z nízkého barového stolku. Roztříštily se o podlahu. „A rozbíjej moje věci," dořekl s povzdechem Theo a zaklapl knihu.

Draco vztekle, úplně rozčíleně, až skoro zoufale kopnul do skříně a když se dvířka pootevřela, bouchl do nich sevřenou pěstí, aby je zavřel.

Theodore si dlouze povzdechl. „Čemu vděčím za tvou milou návštěvu?" zeptal se odevzdaně a blonďák ho propíchl očima. Držel jeho pohled, i když se chopil barového stolku a dramaticky ho vyvrátil a švihl s ním o podlahu. Theo sevřel rty a zamračil se. „Pokud mi nechceš ještě vybít okna nebo rozsápat přikrývky," nabídl mu a pár šedomodrých očí se mrazivě zabodl do těch jeho zelených, „buď tak laskav a vysvětli mi, co chceš," požádal ho s nekonečnou trpělivostí.

Draco zavrčel a vrhl se k posteli. Posadil se na její okraj, čelem k Theovi, a lokty se opřel o svá stehna. Tvář si schoval do dlaní a zhluboka se nadechl. „Vyspal jsem se s ní."

Theodore ztuhl. „Co prosím?" Slyšel ho moc dobře, jen to potřeboval zopakovat, aby tomu uvěřil.

Draco ze sebe vydal jakýsi frustrovaný, zoufalý povzdech. „Vyspal jsem se s ní," řekl už zřetelně. Stáhl dlaně ze svého obličeje a podíval se na černovlasého muže.

Pár vteřin na něho mlčky, docela užasle hleděl, než se hlasitě, krátce zasmál a nevěřícně u toho zakroutil hlavou. Draco se mu v tu chvíli pokoušel zastavit srdce pouhým pohledem.

„Tak to je..." nedokázal to popsat a znovu zavrtěl hlavou. „Proč?" zeptal se pak prostě a jeho pobavený úsměv se mu ze rtů pozvolna ztratil.

Blonďatý smrtijed si dlaní hrubě promnul tvář a zadíval se kamsi do prázdna před sebou. „To zatraceně nevím!" procedil skrz zaťaté zuby a Theo svěsil koutky úst.

„Vymyká se ti to z rukou..." řekl pak černovlasý muž vážně. Nebyla to otázka, jen zkonstatování faktu.

Draco se na něho podíval. „Očividně," zavrčel.

Theo přikývl a vstal z křesla. Vytáhl hůlku a několika mávnutími uklidil ve svém pokoji spoušť, kterou způsobil jeho přítel. Všechno se vrátilo do normálu, i roztříštěné sklenice z broušeného skla se znovu zacelily. Jen alkohol vylitý na zemi a rozbité lahve nechal Theo zmizet v nenávratnu. Má slušné zásoby, takže tyhle mu chybět nebudou. Hůlku si strčil do kapsy.

Přešel ke skříni, otevřel ji a zespoda vytáhl lahev ohnivé whisky. Odzátkoval ji a nalil dvě plné sklenice. Obě vzal a vyrazil s nimi k Dracovi.

„Pak máme nejspíš problém," ušklíbl se a jednu sklenici mu podal.

Draco se na něho podíval s přivřenýma očima. „My?"

Theo se znovu ušklíbl a nic na to neřekl. Nebyl důvod. Pozvedl svou sklenici a následně s ní ťukl do té jeho.

Když má problém jeden z nich, mají problém zkrátka oba.

***

Theodore stál po jeho boku nebo mu kryl záda už celou věčnost, od počátku všeho. Nevzpomíná si na dobu, kdy by to bylo jinak. I když se hádali, i když sem tam řešili spor mezi sebou ručně nebo když spolu jednoduše nesouhlasili, vždycky tam byl. Nikdy se k němu neobrátil zády.