Ad infinitum

3. Temné stíny minulosti

Zatraceně. Proč z těch tisíců jiných myšlenek myslela zrovna na tuhle? Málem to s ním seklo, a to si tu myšlenku prohlížel sotva dvě vteřiny. Udělala to snad záměrně, aby ho vyhnala ze své hlavy, protože ona sama to nezvládla? Věřil tomu, že ano.

„Jsi v pořádku?" zeptal se se zájmem Theodore, když mu Draco bez zaklepání vstoupil do pokoje, rovnou zamířil k soukromému baru a drze si nalil skleničku jeho ohnivé whisky.

Blonďatý smrtijed vyprázdnil sklenici na jeden zátah a teprve až potom se podíval na Thea, jenž seděl v křesle a při světle z lampy si četl nějakou knihu. „Ne," vydechl a nalil si dalšího panáka.

Theodore svěsil koutky úst, zavřel knihu a odložil ji na malý kulatý stolek vedle křesla. Přešel k Dracovi, vzal mu lahev ohnivé whisky z ruky a taky si jednoho panáka nalil.

„Grangerová?" zeptal se prostě. Věděl totiž, že za ní Draco do sklepení šel.

Draco ho probodl očima, nakonec ale přikývl. „Bude těžké z ní něco dostat," postěžoval si a Theo se pousmál. „Nenávidí mě určitě víc než já ji."

Černovlasý smrtijed přikývl. „Aspoň ti neplive do ksichtu pokaždé, když se k ní přiblížíš - jako Thomas mně," ohrnul nos a blonďatý muž se pobaveně ušklíbl. „Musel jsem mu už jednu vrazit, a to jsem na něho nechtěl používat násilí," povzdechl si.

„Ještě jsem se k ní nepřiblížil dostatečně na to, aby na mě doplivla." Draco si nalil třetího a posledního panáka. Vypil ho velmi rychle a poté prázdnou sklenici odložil na stůl. „Držím si od ní odstup. Pamatuju si, že mě ráda kope mezi nohy."

Theo se zasmál. „Poděkovala ti za to, žes jí tenkrát zachránil život?" zeptal se pak a tázavě se na něho podíval.

Draco si odfrkl. „Ne. Ale projevila lítost nad tím, že tenkrát minula a nezabila mě," řekl hořce a Theodore s povzdechem zavrtěl hlavou. „Jdu za ní," prohlásil pak a Theo povytáhl obočí a očima zabloudil k hodinám na stěně. Byla téměř půlnoc. Trochu nestandardní doba na výslech.

Nijak to ale nekomentoval. Jen mu popřál hodně štěstí a Draco ho za to zpražil kritickým pohledem. Potom z jeho pokoje odešel a on osaměl. Unaveně si povzdechl a rozhlédl se po prázdné místnosti, načež se mu pohled zastavil na rámečku s fotografií na nočním stolku. Přešel k posteli a vzal si rámeček do ruky. Okamžitě pocítil palčivou bolest na srdci.

Slíbila mu, že ho nikdy neopustí, ale pak odešla a nikdy se už nevrátila. Bylo to tak náhlé. Ještě ráno se vedle ní probudil a když se večer vrátil zpátky, bylo jejich sídlo dokonale prázdné. Nikde žádný vzkaz, nikde žádný dopis adresovaný jemu, nikde žádné vysvětlení.

Nebyl si vědom toho, že by udělal něco špatně, o to hůř to snášel a o to hůř se s tím vyrovnával. Teď, s odstupem několika měsíců, už chápe, proč se svou rodinou opustila Británii. Co ale nechápe je to, že ho opustila bez jediného slova. Pochopil by to, určitě ano. Nebo možná ne. Ale na tom nezáleží, věděl by aspoň kde je, co bude a připravil by se na to.

Vždyť ani netuší, jestli ještě žije.

Po měsících pláče během temných nocí a pocitů, jako by v něm něco umíralo, aniž by doopravdy umřít mohlo, se teď už téměř každé ráno probouzí a necítí nic. Je to příjemná změna. Trvalo to měsíce a nějaké měsíce to ještě potrvá, ale nakonec se přece jen posunul dál.

Jen kdyby to pořád tak kurevsky nebolelo...

***

Všichni z nás se při toulkami životem setkáváme s různými lidmi a učíme se zvládnout různé stupně osobnosti, které se nám předkládají. Někteří lidé, kterým rozumíme a do určité míry se s nimi dokážeme ztotožnit, se stávají našimi přáteli, zatímco ostatní, kterým nerozumíme a s kterými se ztotožnit nedokážeme, a nebo s nimiž dochází k vážnému střetu osobností, se stávají našimi nepřáteli.