Ad infinitum

2. Soukromí zajatci

Bylo běžné, že smrtijedi si mezi sebou důležitější zajatce rozdělovali jako bednu štěňat. Každý chtěl mít svého domácího mazlíčka. Draco ale vůbec nepočítal s tím, že by se mezi tyto mazlíčky dostali i Grangerová s Thomasem. Když se na to ale dívá takhle zpětně, bylo jasné, že Grangerová bude muset mít vlastní smrtijedskou stráž, vlastní ochranku, která ji bude bránit před ostatními smrtijedy a dohlížet na to, aby se k ní nedostal nikdo nepovolaný.

Když nad tím tak uvažuje... bylo předvídatelné i to, že se jejím osobním strážcem stane on. Rozhodla to samozřejmě Bellatrix, což jen umocnilo jeho znepokojení, že s ním má ta temná mrcha nějaké plány. Něco má za lubem a on bude muset co nejdřív přijít na to, co to je.

Hlavu mu ze všeho nejvíc zaměstnávala otázka, zda se během jednoho z mnoha tréninků nitrobrany nepodívala, kam neměla - zda v jeho myšlenkách nezahlédla něco, co by neměla a co se před ní snažil skrývat. Mezi takové myšlenky patřilo třeba i to, kde se ukrývá Blaise, jehož dlouhé týdny hledala na vlastní pěst, neb ho chtěla řádně potrestat za to, že zradil Pána Zla.

Bellatrix nesnesla nekázeň, milovala řád a milovala poslušnost. Každý ze smrtijedů, který se provinil i úplnou maličkostí, byl postaven před ni a byl potrestán její hůlkou. Důkladně dohlížela na to, aby smrtijedské společenství fungovalo jako hodinky a aby byl každý jediný úkol splněn do nejmenšího detailu, díky čemuž se vypracovala až na pravou ruku Pána Zla.

Voldemort své nejvěrnější následovkyni bezmezně věřil, což rád opakoval při schůzkách nejvýše postavených smrtijedů - těch, kteří plnili ty nejdůležitější úkoly, které jim zadával výhradně sám. Spousta z nich se totiž už proti Bellině neohroženému chování ohradila, ale nemělo to vůbec žádný smysl. Bellatrix Lestrangeová si zkrátka mohla dělat co jen chtěla a nikdo a nic ji nedokázalo ani nemohlo zastavit. Plnila ty nejtajnější úkoly Pána Zla a nikdo ani netušil, co vlastně celé dny a noci dělá - mimo to, že buzeruje a šikanuje ostatní.

Už si na to ale zvykli a naučili se nedat Bellatrix žádnou záminku k tomu, aby se na ně rozčílila. Proplouvali kolem ní jako stíny a mnohokrát se snažili být v její přítomnosti neviditelní. Když je neviděla, pochopitelně z nich nemohla udělat svůj terč.

„Skoro ti tu šmejdku závidím, Malfoyi!" zasmál se Dolohov a poplácal Draca po zádech takovou silou, že mu málem vyrazil dech. „Rozhodně by bylo příjemnější trávit noci s ní než s tím starým nebožtíkem," ušklíbl se a Draco mu věnoval lhostejný pohled.

Starým nebožtíkem měl Dolohov na mysli bývalého profesora lektvarů, Horácia Křiklana. Smrtijedi ho zajali v den, kdy Harry Potter, Fénixův řád a celá Strana světla prohrála bitvu o Bradavice. Křiklan nebyl mrtvý, ale neměl k tomu daleko. Ve sklepním vězení bydlí už pár měsíců a ačkoliv mu Voldemort zajišťuje veškeré pohodlí, kterého lze v takové podzemní cele dosáhnout, nesnáší to Křiklan úplně dobře. Vězeňští strážní se už pár dnů vsázejí o to, kdy konečně odpluje na druhý břeh.

Dolohov se odporoučel ke křeslům u krbu a posadil se k Yaxleymu a Rockwoodovi. Draco jejich směrem vrhl znechuceným pohledem a poté se zadíval k dlouhému stolu z černého dřeva. Několik smrtijedů u něj ještě sedělo a volně debatovalo. Jeho však zajímali jen dva určití smrtijedi - jeho drahá teta a jeho kmotr.

Bellatrix a Snape byli v zajetí jakéhosi vášnivého rozhovoru, při kterém na sebe vzájemně syčeli a nenávistně prskali. Očividně spolu zase nesouhlasili. Bylo to skoro pravidlem, že se věčně na něčem neshodli. Kolikrát se při jejich soukromých debatách zdálo, že si vzájemně pošlou do hrudi zelený paprsek smrtící kletby nebo že se vzájemně uškrtí hezky po mudlovsku. Přesto by se ale v početné Voldemortově armádě nenašla dvojice, která by fungovala líp než oni.