Ad infinitum

12. Stopař

Měla to řešení celou dobu před očima a neviděla ho. Příliš se upínala k tomu, že je bezradná a potřebuje pomoc někoho dalšího, že si neuvědomila, že si dokáže pomoct sama. A to úplně jednoduchým způsobem. Fénixův řád má přece po celém Londýně i téměř po celé Británii spoustu útočišť pro případ nouze.

Plně vybavených útočišť.

Jedno takové útočiště, největší a nejvybavenější, sídlí v Nottinghamu. A právě tam se vydala a jelikož při ní stáli všichni čarodějové světa, útočiště bylo dokonale prázdné. Nepotkala žádnou hlídku a bez větších problémů se dostala dovnitř. Byl to starý, ale na první pohled udržovaný dům, do nějž by se základní jádro Fénixova řádu nejspíš vešlo celé, ale zbytek členů už rozhodně ne.

Procházela potemnělou chodbou tiše, jako by měla strach, že pokud si bude počínat příliš hlasitě, všechno se podělá a štěstí, které se u ní zpravidla neohřeje dlouho, ji zase opustí. To nechtěla riskovat.

Nebyla si jistá tím, jestli bylo moudré nechat Malfoye osamotě. Jenže on se pořád ještě neprobral a bylo hloupé ztrácet čas tím, že by jen seděla u jeho postele a nechávala se pohlcovat černými myšlenkami stejně jako světlo pohlcuje stín.

Nemohla mu dovolit zemřít. Ne proto, že by jí na něm snad tolik záleželo, ale spíš z toho důvodu, že chtěla, ať ten zmetek projde tím nekonečným peklem s ní. Nezaslouží si utéct do světa věčného míru a klidu. Ne po všem, co udělal a čeho se dopustil. Rozhodně ne. Byl by to pro něj příliš lehký osud. Zaslouží si něco mnohem, mnohem těžšího.

Po krátkém hledání našla v kuchyni, která sloužila zároveň jako spižírna, všechno, co potřebovala. Našla i jakousi tašku přes rameno, kterou zvětšila nezjistitelným kouzlem a potřebné věci do ní schovala. Přísad do lektvarů tady sice nebylo na rozdávání, ale vzala všechno. Pokud budou její přátelé muset někdy v budoucnu tohoto útočiště v Nottinghamu využít, budou nemile překvapeni.

Ale to momentálně nebyl její problém. Její problém byl život toho zatraceného smrtijeda, který je tak násilně a vytrvale vhazován do života jejího. Co komu udělala, že je její osud protkán s tím jeho?

Nejspíš si to způsobila sama. Už tenkrát. Ta doba se zdá tak vzdálená, až má místy pocit, že se to nikdy nestalo a že to všechno byl jen výplod její fantazie. Že to nebylo skutečné.

Odfrkla si, zatímco do tašky strkala i konzervy, instantní jídla a všechno, co by se jim mohlo hodit. Jednu konzervu nervózně svírala v ruce.

Ono to totiž skutečné nebylo. Namotala se tehdy na jeho lživá slova jako špageta na vidličku a uvěřila jim. Uvěřila tomu, že dokázala změnit Draca Malfoye, a to přes jeho černé, prohnilé srdce. Jak zoufalá tenkrát musela být?

Zavrtěla hlavou, aby se té myšlenky zbavila, což se jí i povedlo, ale vzápětí tu myšlenku nahradila jiná - taková, která ji vskutku vyděsila.

Má Malfoyův život ve svých rukách. Kdyby chtěla, kdyby si to přála... Bylo by tak snadné nechat jeho srdce rozeznít posledním úderem...

Pomsta. Ta ji sváděla a zahrávala si s jejím zdravým rozumem. Pomsta chutná tak skvěle, když je duše naplněná nenávistí... Ale stojí jí to za to? Mohla by s čistým svědomím žít s myšlenkou, že zmařila lidský život? Ano, Malfoy nakonec člověk nejspíš pořád je, ač k zrůdě má určitě blíž.

Na pár vteřin se zastavila, zavřela oči a zhluboka se nadechla, protože jí to vždycky pomáhalo uklidnit se a srovnat si myšlenky. A když pak oči zase otevřela a upřela je do prázdna před sebou, bylo to náhlé vzplanutí nenávisti v jejím srdci pryč.