Křídla žáru a popela - PROBÍHÁ PŘEPIS A KOREKCE

2. kapitola - Co jste sakra zač?!

„Měla bych přestat pít, protože potom vidím šílenosti jako portály, víly a létající ostrovy."

***

Jakmile se za nimi s hlasitým zavrzáním zabouchla branka, Rina pochopila, že je konec. Zpytovala svědomí, omlouvala se v duchu za všechno, co provedla, ať už rodičům, nebo jejím přátelům, a děkovala lidem, kteří ji drželi posledních pár let nad vodou.

Doufala, že ti divní muži nejsou z nějaké sekty a nehodlají ji zabít. Vždy při návratu z brigády v pozdních hodinách měla strach, aby ji někdo nepřepadl, a právě nyní by byla raději v nějaké smyšlené kouzelné zemi, než mrtvá někde v temné uličce, kde by ji nikdo nenašel. Bohužel však netušila, jak daleko od pravdy její přání bylo.

Po chvíli se nejvyšší z mužů zastavil před jedním ze statných kaštanů v parku, skrz jehož korunu prosvítalo tlumené měsíční světlo. Natáhl kostnatou ruku před sebe a začal mumlat slova, kterým dívka nerozuměla. Zněla podobně jako latina a ze všech těch blábolů a jí cizích slov díky své chabé znalosti mrtvého jazyka pochytila jen jedno slovo. Brána.

Jako kouzlem se prostor před stromem zavlnil a v Rině by se krve nedořezal. Muž zaťal ruku v pěst. V tu chvíli se onen vlnící se vzduch rozzářil modrým světlem, před kterým si musela dívka zakrýt oči rukou, aby ji neoslepilo. Zalapala po dechu a i muž vedle ní musel cítil, jak se napjala.

Když s ní chtěl jakkoliv pohnout, nehnula se. Stála tam jako přikovaná a zírala na to zářivé cosi. Absolutně nechápala. Nemohla uvěřit vlastním očím. Mrkala, štípala se do ruky, ale onen portál tam pořád byl.

Co když mi někdo něco hodil do pití? Nemám vidiny? Zavrtěla hlavou a pohlédla na strom znovu. Brána do neznáma nezmizela.

Prapodivná síla, která se vzala bůh ví odkud, vířila v kmeni a čekala, než k ní Rinu dotáhnou. Nedokázala dál odporovat. Strach ji úplně ochromil, což mělo za následek to, že ji jeden z nich musel popostrčit. Byla tak v šoku, že veškeré pomyšlení na odpor odpadlo a nahradilo jej smíření. Stejně by se ze sevření nedostala. To už odstatně zkoušela.

Dívka civěla na onu bránu a s každičkou další minutou se připravovala na to, jaké to asi bude, až se její tělo s tou prapodivnou vířící věcí střetne. Třeba se jí to všechno přece jen zdá a ona nakonec narazí do stromu.

Muži v pláštích si byli jistí. Věděli, co dělají. Jakmile se Rina nadechla a potom vydechla, povolila svým nohám, ať dělají přesně to, co jim je souzeno – jdou. A tak je poslušně následovala až k modrému oválu. Jeden krok. Druhý. Třetí. Ztráta půdy pod nohama. Její tělo obalilo nečekané teplo, jež se v přívalech střídalo s chladným vánkem. Čekala zhoupnutí jako na horské dráze, zatočení hlavy, nevolnost. Nic z toho se však nekonalo a ona za to byla ráda. Nesnášela kolotoče a další stroje, které sice v lidech dokázaly vzbudit adrenalin a nadšení, ale taky jim dost přitížit. Převážně co se žaludku a obsahu v něm týkalo.

Držela oči křečovitě zavřené až do chvíle, než znovu ucítila pevnou půdu pod nohama. Jakmile ji však pustil na zem i muž, jenž ji držel v náručí, měla problém nespadnout na zadek. Po rozlepení víček ji totiž oslepilo prudké světlo. Celý svět se s ní zhoupnul a ona si opravdu myslela, že omdlí. Naneštěstí její pád utlumil strom za jejími zády, který nejspíš musel sloužit k otevření portálu z druhé strany.

„Vítejte v Rhonii, slečno Valentová."

Vše, co se odehrálo potom bylo i pro Rinu moc. Opravdu by měla přestat tolik pít, protože to na ni nemělo očividně moc dobrý vliv.