Křídla žáru a popela - PROBÍHÁ PŘEPIS A KOREKCE

6. kapitola - Navždy

„Nejspíš to byl můj osud, že jsem se v Rhonii ocitla. Co když se ale osud spletl?"

***

Rininy nohy uvězněné v třpytivých střevících našlapovaly na okvětní plátky jasně oranžových květin, které se snášely ze stropu a pluly vzduchem jako okřídlení ptáčci. Rusovláska si připadala jako v pohádce. Každý její krok doprovázela jemná melodie loutny, klavíru a píšťaly spolu s tichým cinkáním, jež se jí v hlavě rozléhalo a nabývalo na hlasitosti.

Nedokázala se hnout byť jen jediným krokem z cestičky, jež tu pro ni připravili. Všechny pohledy se na dívku upíraly a vítaly novou budoucí fae mezi sebe. Dokonce i královna sledovala každičký Rinin krok, jako kdyby se ujišťovala, že k ní a poháru opravdu dojde.

Královna Leona až nyní vypadala jako součást svého lidu. Zářivě bílé vlasy jí spadaly v loknách ledabyle k ramenům a mezi nimi se jí uhnízdila třpytivá koruna ze zlatých stvolů a větviček s kvítky zdobená těmi nejskvostnějšími drahokamy, jež se daly v Rhonii nalézt. Dnes si oblékla dlouhou róbu podobnou té Rinině, která svou bledě modrou barvou krásně ladila s jejími dokonalými stříbrnými křídly. Neměla je sklopená tak, jako ostatní v altánu, nýbrž je držela hrdě zvednutá a pyšnila se jejich krásou.

Až když Rina dorazila ke stolku s pohárem, královnin soustředěný výraz pookřál a ona své plné rty zvlnila do povzbudivého úsměvu, za kterým se však skrývalo mnohem víc, než jen pobídnutí. Dychtivě rusovlasou dívku pozorovala a čekala na ten pravý okamžik.

Sluneční paprsky jedné z hvězd Rinu štípaly na kůži a každičký tón hudby v její hlavě spouštěl ohňostroj. Celá tahle situace na ni působila nepřirozeně a nuceně. Asi tak, jako celá Vrisea, již obklopoval vanilkový opar.

Nutili ji k tomu, aby podstoupila jejich obřad víl a stala se jednou z nich. Chtěla to však vůbec? Marně si namlouvala, že by mohl být dobrý nápad žít několik stovek let a nepřijít o svou krásu, ale co rodina? Nedokázala se s nimi nijak spojit. Jak by poté vysvětlila své zmizení na tak dlouho? Už za jediný den byli schopni rodiče vyhlásit pátrání.

Sklopila pohled ke zlaté tekutině a prohlížela si v ní svůj odraz. Opravdu vypadala jako víla. Ne tak, jako oni, ale vypadala. Jako kdyby sám nektar chtěl, aby mezi ostatní zapadla, i když v srdci navždy zůstane člověkem.

„Dnešním dnem započne cesta jedné z nás. Nová duše opustí lidskou říši a navždy se stane jednou z fae. Vzdejme tedy hold Rině, vílí princezně, která Rhonii bude sloužit ve jménu cti, slávy a sebeobětování," promluvila zvonivým hlasem královna, přičemž ladně gestikulovala rukama, než nakonec přistoupila k jmenované, pozvedla pohár s nektarem a přiložila jej dívce k ústům.

Navždy... Navždy... Navždy...

Rina nemohla. Nechtěla. Nebylo však úniku. Královnin pohled přikoval Rininy nohy k podlaze a ona se nedokázala ani hnout. Její ústa jakoby sama pochopila královninu žádost značící se jí v lesknoucích se nafialovělých očích. Napij se a staň se jednou z nás.

A tak se zlatá tekutina převalila přes dívčin jazyk až nakonec našla svou cestu hrdlem, které v tu chvíli pohltil oheň. Zalapala po dechu. Chtěla polknout, zbavit se té šílené bolesti, jež jejím tělem prostupovala jako přílivová vlna. Její hlasivky toužily vykřiknout, ale nevyšel z ní ani tón. Jen tam tak stála a pila a pila. Celé její tělo žhnulo, měnilo se a Rina netušila, co si počít. Měla chuť vytrhat si všechny vlasy, zničit výzdobu okolo, umlčet hudebníky, někoho praštit. Vztek však hodně rychle nahradila nejistota, když bolest a pálení jako kouzlem pominulo. Dokonce i královnino spoutání zmizelo a ona se skácela v bezvědomí na zem.