21. kapitola - Pravda

167 25 4
                                    

„Slzy bohužel ne vždy od bolesti pomohou."

***

„Do prdele," zaklela přes ruku položenou na puse Rina, sotva spatřila zmrzačené fae. Jejich těla na první pohled nevykazovala známky života. Teprve, až když se k nim Iwix přiblížil a dloubnul do ruky ženy, zaslechla dívka tiché bolestné zaskučení. Chtěla se po svém učiteli vrhnout, ale nemohla. Z nějakého důvodu, byť jim chtěla sebevíc pomoci, se k nim nedokázala dostat blíž. Sledovala tedy Iwixovo počínání, který všem kontroloval životní funkce, přičemž v sobě zadržovala všechny vzlyky, jimiž by vyplnila mrtvolné ticho uvnitř místnosti.

„Žijí," utrousil Iwix, načež přešel ke dvojici a zadumaně si těla prohlížel. Tušil, že zde naleznou něco, co by neměli, ale tohle opravdu nečekal. Nevěděl, jak na to reagovat. Sám by je nejraději podrobil výzkumu, ale ani přes svou zvědavost to před třesoucí se dívkou nedokázal udělat. A tak tedy stál a přemýšlel, jaké s nimi má královna plány.

Už od začátku mu bylo hned jasné, že v tom má prsty samotná Leona. Nikdy si s nikým nehrála jen tak. Vždy mělo její mučení nějaký význam. Dokonce i před lety, když v tajnosti nechala usekat křídla pětici fae, aby z jejich síly o pár týdnů opět omládla. Jeho bratr byl jedním z těch chudáků. Nemohl proti královně však nic dělat. Její moc po odejmutí křídel neznala hranic, proto se rozhodl přidat na její stranu, avšak o dalších jejích plánech nic netušil. Proč zde, u všech fae, tedy zavírala všechny ty víly s květem? Co po nich chtěla?!

Pohlédl na Rinu a její zářivý rudý květ. Tehdy se mu v očích mihlo poznání. Přišla na to. Leona na to musela přijít. Snažil se zachovat klid, i když se jeho ruce vzrušením třásly. Pokud to byla pravda, nemohl zde jen tak postávat.

„Zajdu si pro pár věcí. Vy tady počkejte," nařídil dvojici, i když předem plánoval, že se do altánu dnes v noci nevrátí. Chtěl si s královnou promluvit. Závisel na tom jeho výzkum a pokud by se jej podařilo dokončit, mohl by zde svou milovanou udržet navěky krásnou a mladou. Neváhal ani vteřinu. I když za sebou slyšel zmatené Orlovo volání, mířil po schodech stále výš, než onu zatuchlou místnost opustil. Následně vyběhl z altánu a ty dva tam nechal o samotě spolu s třemi polomrtvými těly.

„Co budeme dělat, Orle?" zvedla k němu slzami zakalený pohled. „Nemůžeme je tady jen tak nechat," vzlykla.

„Něco vymyslíme, neboj." Hladil ji konejšivě po vlasech, přičemž sám spřádal plán, jak je všechny tři dostat ven, aniž by je kdokoliv viděl. Pro jednou by se tu Teran hodil, i když by mu hned potom dal za Rinu jednu pěstí.

„Pojďme pryč. Iwix ať si tu vyvádí, co chce, ty potřebuješ ošetřit a dát si pořádnou koupel," prohodil a očima zabloudil k jejímu zablácenému oblečení, kterým se k němu tiskla. „My oba." Objal ji kolem ramen a vydal se s ní pomalými kroky ke schodišti. Ještě než však stihli zabočit za zakulacený roh, zaslechli za sebou zachraptění a následně jedno slovo, které je přikovalo na místě. Tedy alespoň Orla.

„Počkejte."

Rina prudce střelila pohledem přes Orlovo rameno a snažila se v slabě osvícené místnosti vyhledat původce onoho hlasu. Nejspíš by to nechala být, kdyby se v jejím zorném poli jedna z připoutaných postav nepatrně nepohnula. Nebyl to nijak závratný pohyb, spíše jen lehké pokrčení prstů na ruce, ale i tak si jej dívka všimla, vymanila se z Orlova držení a opatrně se vrátila zase zpět, sledujíc vyhublé špinavé mužské tělo.

Po chvíli hrobového ticha si však povzdechla a otočila se zpět na Orla, který sešel ze schodů a ustaraně si Rinu prohlížel. „Nejspíš se mi něco zdálo," zašeptala se skloněnou hlavou.

„N-nic se t-ti," rozkašlal se zelenovlasý muž, „nezdálo." Pozvedl opatrně hlavu, aby na dívku před ním pořádně viděl. Rád by se pokusil o úsměv, ale nemohl. Jeho tvář stále pulzovala bolestí z nedávného bičování a byl rád, že po dnech v mdlobách a mlčení konečně zvládl promluvit.

„K-kdo jste?" Napjala se i přesto, že na ni nepůsobil odstrašujícím dojmem. Z jeho pohledu dokázala během chvíle vyčíst, že hodně trpí. Nedokázala si ani představit, jaká strašná muka mu muselo každé slovo způsobovat.

„N-není to očividné?" zachraptěl a stiskl bolestivě víčka k sobě. „Na tyhle o-otázky ale není čas," zhluboka se nadechl, přičemž mu v těle nepěkně zabublalo a on se neubránil vyvrhnutí krve. Cítil se hrozně za to, jak musel vypadat. Dřív by mu padaly dívky k nohám, avšak nyní měl pocit, že každým dalším slovem od sebe rusovlásku odhání. „Jsi v nebezpečí," zaskuhral. „Musíš z paláce pryč."

„Jak to myslíte? A vůbec–," zavrtěla bezradně hlavou, neboť se jí hlas podlomil, „co se tady sakra děje?"

„Královna ti při úplňku nechce pomoct," vyhrkl, načež se ošklivě rozkašlal, až od něj Rina polekaně couvla. Naštěstí byl Orel hned u ní, aby ji mohl uklidnit letmým pohlazením po paži.

„Co se mnou chce teda udělat?" zalapala po dechu, načež přímo instinktivně ztuhla, když si uvědomila, že o rituálu vědělo jen několik lidí. „Jak o tom vůbec víte?"

„Slibovala to i nám," pokývl sotva viditelně hlavou směrem k jeho spoutaným společníkům. „Nic takového ale n-nemá v plánu."

„Jak to myslíte?!"

„Odstranění křídel... květu," bolestně zamrkal, ale pokračoval, „fae zabije. Královna tě chce zabít."

„To není možné," zamumlal šokovaně Orel. „Proč by to děla–," jeho otázku však přerušilo Rinino zašeptání slůvka ne a poté propuknutí ve zdrcený pláč. Její jediná naděje byla fraška. Celou tuhle šarádu podstupovala proč vlastně? Aby nakonec zjistila, že umře? Nedokázala zadržovat vzlyky, i přes Orlovo pevné objetí se svezla zpět do břečky na zemi a pomalu si uvědomovala, jak všechny její sny na normální život odplouvají spolu s nadějí, že svou rodinu znovu uvidí. Slíbila, že se vrátí, a ani to nedodržela. K čemu jí potom bylo žít, když zde neměla žádnou jinou budoucnost, než smrt? Vnitřně se hroutila. Hradba chránící její zranitelné srdce se rozsypala jako domeček z karet. Moc dobře si uvědomovala, že kdyby všude okolo nebylo vlhko, dost možná by to tady podpálila tak, jako tenkrát v sídle.

Teran, Eirin, Orel. Probliknuly jí jména v hlavě a ona zvedla uslzený pohled vzhůru, aby se setkala s tím Orlovým. Muž však nad Rinou stál a zíral do prázdna s křídly varovně zdviženými. Nevnímal ani vězňovu odpověď na jeho nedokončenou otázku.

„Chce být... nesmrtelná," dořekl a poté jeho hlava opět klesla na prsa a dlaně povadly. Znovu ztratil vědomí.

„O čem to mluvil, Orle?" kuňkla směrem ke svému příteli, který celý rozhovor poslouchal napůl v šoku, jako kdyby jej každá informace, jež muž vypustil z úst, bodala do hlavy a chtěla mu něco naznačit.

Vytřeštěnýma očima pohlédl na uplakanou Rinu a poté odevzdaně zašeptal. „Já... Věděl jsem o tom." Celou dobu tohle místo podvědomě poznával, ale nebyl si jistý proč. Až když jeden ze zmrzačených fae promluvil a on spatřil dívku, pro níž má slabost, jak se hroutí, vzpomněl si. Už tady byl. Před lety sem královna Leona nechala přivést všechny tři uprchlé fae s květem, o kterých jí bylo známo. Každý náraz biče do jejich těl se mu nyní znovu v ozvěně vybavoval. Celou tu dobu o královniných plánech věděl a nemohl s tím nic udělat, protože ho její magie ovládala. Dokonce jej i donutila, aby k sobě Rinu připoutal a přesvědčil ji o správnosti celého obřadu za úplňku, kdy se jí chtěla spolu s těmihle třemi zbavit. Všechno, co dělal předtím, aby si dívku získal, bylo falešné. Všechny ty city mu královna vsugerovala, aby se ujistila, že svůj úkol splní. A to také udělal. Přivedl ji sem do paláce.

„Jak to myslíš?" nechápala. Myslela si, že zde najde nějaké vodítko k tomu, proč zrovna ona byla obdarována květem, ale jediné, co zjistila bylo, že je jejím osudem umřít. Následující slova její nitro však rozcupovaly snad ještě víc, než všechny ty kecy o smrti, obětování a nesmrtelnosti. Její srdce se rozlomilo v půli a ona definitivně ztratila naději na zářnou budoucnost.

„Celou tu dobu," vzdychl a přivřel své ledově šedé oči, jako kdyby svým slovům sám nedokázal uvěřit, „jsem tě vodil za nos, Rino."

Křídla žáru a popela - PROBÍHÁ PŘEPIS A KOREKCEWhere stories live. Discover now