Křídla žáru a popela - PROBÍHÁ PŘEPIS A KOREKCE

12. kapitola - Žár v těle

„Umřít, nebo žít spolu s ohněm v těle?"

***

Následujících několik hodin se Rina potloukala prázdnými tichými chodbami jako tělo bez duše. Jediným zvukem v okolí byly její vzlyky a šouravé kroky, díky nimž nejednou málem upadla. Nedávala pozor, kam jde. Zkrátka se sídlem proplétala tak, jak ji nohy vedly, a rukávem šatů si neustále otírala tváře zmáčené od slz.

Eirin poslala pryč hned, jak se onu bolestnou zprávu dozvěděla. Přála si být sama a dívka, jež si na tomto místě vždy zvládla zachovat svůj nekončící optimismus, nedokázala ani několika povzbudivými slůvky ukonejšit její sklíčenou duši.

Oddychovala mělce a tiše až se skoro zdálo, jako kdyby nedýchala vůbec. Možná že si to tak i přála. Věděla však, že by tím nikomu nepomohla. Její žal by ublížení na zdraví neutišil a rodina by o ní stále nevěděla. Netušila, co si počít.

Posadila se na pohovku pod jedním z velkých oken, skrz které prosvítaly do chodby tlumené sluneční paprsky, a složila unavený obličej do dlaní. Neměla sílu dále před svým osudem utíkat. Nemohla však dělat jako kdyby se nic nestalo. Unesli jí, připravili o všechny, které kdy milovala, a nyní by měla být dobrou vladařkou? To se nikdy nestane, pomyslela si, čímž v sobě hned vedle neutichajícího smutku probudila hněv. Hněv a sílu, která nabila Rinino tělo novou energií a propůjčila květu přesně to, co potřeboval.

Dívka nevnímala, jak celá hoří, plane a ztrácí se mezi plameny, které pohltily celé její tělo, pohovku a nakonec postupně i všechny závěsy. Mizela se ve vlastních myšlenkách. Chtěla se pomstít všem, kteří jí takhle ukřivdili a plameny jako by ji poslouchaly. Plazily se po naleštěných kachličkách směrem ke všem dveřím, aby mohly každičký kousek Rhonie pohltit a spálit na popel.

Rusovláska hleděla malátně před sebe a veškeré její myšlenky směřovaly k rodině, jež vypitím nektaru ztratila. Cítila bolest i tlak, který jí v zádech a celé páteři vybuchnul, ale ten se zatnutými zuby potlačovala. V jistém slova smyslu jí dopomohly i znásobené pocity, které bolest zkrátka překřičely. Nepostřehla, jak se okvětní plátky jeden po druhém rozevírají a utvářejí z maličkého poupěte obrovský rudý plápolající květ.

Do reality ji vrátil až hlas kdesi hluboko v jejím nitru. Její vlastní hlas. Napřímila se a zadržela dech. Oheň byl ten tam, avšak plameny nasycené hněvem v ní stále plápolaly. Pootevřela šokovaně ústa. Strnula, když si všimla vší té spouště okolo. Co se stalo? Zavrtěla hlavou, srdce jí splašeně bušilo a ona s vědomím viny raději prudce vstala. Chtěla opustit místo činu, ať se zde jejím zapříčiněním stalo cokoliv. Rychlými kroky zamířila chodbami zpět do svého pokoje doufajíc, že ji takhle nikdo neuvidí.

Štěstí se jí však v této chvíli vyhýbalo obloukem a ona v první zatáčce vrazila do Terana, který ji okamžitě uchopil za ramena. Zaklonila hlavu, aby se mu mohla podívat do obličeje. Marně v jeho nebesky modrých očích hledala jakési záchranné lano. Místo toho objevila šok a překvapení. Zorničky se mu stáhly téměř okamžitě, když si všiml jejího rozkvetlého květu a spouště za ní.

„Co se stalo?" zeptal se opatrně. Eirin mu řekla, co Rinu tolik rozhodilo, ale tohle rozhodně nečekal.

„Nevím," zamumlala a objala si paže. „Jak se té věci zbavím?" Koukla přes rameno na květ, kolem kterého se stále trochu vlnil vzduch.

„To nejde," zašeptal, přičemž přešel za Rinu a popostrčil ji k chůzi směrem k jeho komnatám.

„Nechci to! Nikdy jsem tady nechtěla žít!" rozplakala se. Její maska silné a sebevědomé dívky byla ta tam. Nedokázala už dál snášet tu bolest ve svém srdci.