11. kapitola - Nesnáším lilek

239 30 12
                                    

„Proč jsem zrovna já musela být odtržena od světa, který jsem tolik milovala?"

***

S dlouhým výdechem se po několika hodinách konečně dostal až k hranici, kterou si před lety zakázal znovu překročit. Povolil uzdu, aby se jeho kůň mohl poklidně nažrat trávy rostoucí okolo vyšlapané cestičky, a sám si založil ruce na hrudi, přičemž se zadíval do dálky na věže sídla, kam měl namířeno.

Netrvalo mu dlouho, než si domyslel, že Terana vzala mezi svá křídla Eirin. Nikdo jiný podle záznamů v kronikách na území říše tmy nežil. Pouze ona, on a nyní tam s nimi byla i Rina. Ne však na dlouho. Musel ji přivést zpět.

Už jen kvůli tomu nelelkoval, uchopil opět otěže pevně do rukou a pobídl zvíře do kroku. Nespěchal. Věděl, že kdyby tam naklusal a chtěl si Rinu odvést po zlém, protestovala by jak dívka samotná, tak i její momentální ochránci. Před čím ji však chránili?

Orel si byl jist, že by ji v paláci nic zlého nečekalo. Teran si myslel něco jiného, ale mohl to být pouze jeho chybný úsudek a spojení dívčina osudu s jeho minulostí, který ho donutil ji unést a celou situaci mnohonásobně zkomplikovat.

Orlův bývalý přítel se však po letech v říši tmy rapidně změnil. Ona ho změnila. Už nebyl tak otevřeným, jako kdysi, když jej Orel na dvoře trénoval v boji. Dříve byli nerozluční přátelé. Co je tedy rozdělilo? To by rád věděl.

Po překročení hranice jím projela ledová vlna, jež donutila i jeho zlatavá křídla se napnout. Nesnášel to tady. Nedokázal uvěřit tomu, že si Eirin vybrala raději tohle pusté nevábné místo namísto krásné a slunečné Vrisei. On to tam miloval. Proč ona ne?

Na tom nezáleželo. Její rozhodnutí zpět nevrátí. Proto možná doufal z celého srdce, že Rinu z jejich spárů osvobodí a ukáže jí, že palác je pro ni to pravé, ať už má křídla nebo květ. Rhoďané se budou muset s tímto faktem sžít. Rina je v něčem speciální a možná by v těch správných rukách dokázala vládnout zemi tak, jako ještě nikdo před ní. Věřil v to.

***

„Neměla by ses v tom jídle tolik přehrabovat. Ten chleba tě nezabil, tak to neudělá ani ta mrkev," utahoval si Teran z Riny.

„Problém je v tom, že to jako mrkev nevypadá," nabodla si na vidličku kus fialového čehosi a doufala, že se z toho po dostatečně dlouhém mračení nakonec přece jenom mrkev stane.

„Tak si představ, že je to třeba lilek," protočil oči a zakousl se do dalšího z křidélek politých BBQ omáčkou.

„Nesnáším lilek," utrousila a vidličku z povzdechem položila zpátky na talíř. „Proč já mám tohle a ty se láduješ masem?"

„Musíš si zvyknout na zdejší jídlo."

„Ale já nejsem králík, abych jedla jenom salát, který salátem určitě ani není!"

„Sněz to a ke svačině dostaneš kus masa."

„To je vydírání!" Zamračila se.

„Já vím," naklonil se k ní blíž, zazubil se a potom se naschvál před ní zakousnul do šťavnatého masa.

„Řeknu to Eirin." Založila si ruce na hrudi a propalovala ho naštvaným pohledem.

„Jen jí to řekni. Já se jí nebojím." Opřel se loktem o stůl a napil se z poháru.

„Jsi nesnesitelný, víš to?!"

„Děkuju za poklonu," mrkl a zuby odtrhl od kosti poslední zbytky masa.

„Ugh," zabručela a nasupeně si k mrkvi přidala i kus listového salátu, který naštěstí vypadal normálně, a celou porci si strčila do pusy.

***

„Co ti udělal?" zeptala se Eirin, když spatřila Rinin výraz. Metala blesky na všechny strany.

„Existuje." Svalila se na postel a pohlédla z otevřeného okna ven.

Černovláska se uchechtla, nechala manikúru manikúrou a posadila se na postel k Rininým nohám.

„Proč je tady takové teplo, i když tu nesvítí ani jedno ze sluncí?"

Eirin pokrčila rameny. „Netuším, ale líbí se mi to. Zimu nemám moc v lásce a přítmí spojené s teplem je dost úchvatná kombinace."

„Žije tady ještě někdo? Na chodbách jsem nikoho nepotkala a vlastně ani neslyšela."

Zavrtěla hlavou. „V sídle žijeme nyní jen my tři. Občas zde přespí Albedo, náš kuchař, ale většinu času veškerý personál pracuje přes noc, a když nejsou potřeba, uchylují se do svých domovů poblíž hranice.

„Takže oni patří mezi fae světla?"

„Ano," přikývla. „Tuhle práci si však sami vybrali a nikdy si na nic nestěžovali."

„A co ty? Ve Vrisei jsem u nikoho šedivá křídla neviděla."

„Pálí ti to," pousmála se a lehla si na bok vedle Riny. „Nejsem však fae tmy, jak by sis podle mého zjevu mohla myslet. Jak jsem říkala, narodila jsem se ve Vrisei. Má křídla však po nějaké době kvůli nedostatku světla potemněla, proto jsou šedivá."

„Jakou měla barvu?"

„Zlatou."

„Musela být překrásná," zasnila se Rina.

„I nyní jsou. A já jsem upřímně radši, když mě s Orlem a mou matkou nikdo nespojuje. Proto mám černé vlasy. Schválně jsem si je obarvila, aby nikoho nenapadla jakákoliv souvislost s mou rodinou." Podepřela si hlavu rukou.

„S Orlem?"

„Ano, je to můj bratr. Nebo alespoň byl, než se mě matka zřekla."

„To je mi líto," zašeptala rusovláska.

„Nemusí. Jsem tady šťastná. Nic mi nechybí."

„Nejsi osamělá?"

„Věř mi, že tohle slovo od doby, co se zde zjevil Teran, neznám," zasmála se. „Co ty dopisy? Chceš je napsat?"

Rina přikývla a posadila se, načež jí Eirin podala štos papírů spolu s obálkami a perem. „Díky." Zadívala se na hladkou čtvrtku a přemýšlela. Nakonec přeci jen napsala, co si naplánovala a doufala, že se z Rhonie aspoň na pár dnů dostane, aby si mohla se všemi promluvit z očí do očí.

„Proč své rodině vůbec píšeš? Já myslela, že jsou rodiče budoucích vládců obeznámeni, co jejich dítě čeká."

Rina si povzdechla. „Nikdy se o mém osudu nezmínili, takže by nebylo fér jim nedat vědět. O zbytek se postarám až je navštívím."

Eirin se zarazila a v očích se jí promítla bolest následovaná ztrápeným výrazem. „On ti to nikdo neřekl?"

„Neřekl co?" vzhlédla dívka ke své přítelkyni a očekávala odpověď. Tak nějak tušila, že nebude dobrá.

„Že s květem na zádech nemůžeš Rhonii opustit. Nedá se skrývat tak, jako křídla."

„Cože?!" Rinu polil ledový pot. Úplně zapomněla na pero namočené do inkoustu a upustila jej na bílé povlečení. Hrdlo se jí stáhlo a ruka okamžitě vyletěla k ústům, aby potlačila vzlyk. „To ne... To nemůže být pravda," zajíkla se, po čemž už nedokázala zabránit pláči a hlasitým vzlykům, které znamenaly jediné. Už nikdy svou rodinu nespatří.

Křídla žáru a popela - PROBÍHÁ PŘEPIS A KOREKCEWhere stories live. Discover now