Povídky psané časem

Vzpomínka na zelené oči

Dny se vždy pomalu blížily k půlnoci, když jsem ve dnech nejtěžších vždy marně hledal útěchu ve věcech okolo sebe. Když na člověka padne splín, těžko ho vyléčí neonová hra světel, burácející motory a zvonkohra projíždějících tramvají. Uchyloval jsem se proto vždy v takových chvílích k úplnému opaku této rušivé scenérie, na venkov. S úderem desáté hodiny noční jsem pak vždy zavíral dveře své chatky a vyrážel na setkání se samotnou přírodou. Už průchod kolem všemožných malých i velkých baráčků, s různobarevnými stříškami a často velkými zahradami, ve mně zanechával dojem. Na konci štěrkové cesty mě pak vždy čekalo první setkání – kočka.

Sedíc na římse vedle dřevěné branky, vždycky si při mém příchodu pečlivě olizovala svůj pruhovaný tygří kožich. Zastavoval jsem se s ní na kus mlčenlivé řeči a obdivoval, jak ze své hygieny nikdy neslevila ani o píď. Působila skoro jako kdyby o mě ani nejevila zájem, ale já dobře věděl, že mě ráda vidí. Uvažoval jsem vždy, jaké má asi jméno, Kiki? Tygr? Ťapka? Všelijaká jména mě napadala, ale nepřišla mi pro ni vhodná. Ale co třeba Líza? To se k ní opravdu hodilo. Zkoušel jsem na ni tak párkrát volat, ale ona si jen dál opečovávala svůj kožich. I tak jsem však u toho jména zůstal. Možná, že ani Líza nebyla, ale vypadala s tím jménem spokojená. Občas mi totiž i během své neustávající činnosti věnovala tiché zavrnění.

Má další cesta směřovala k nedalekému rybníku. Od polní cesty mě k němu vždy vedla jen malá pěšinka mezi lukami, vedoucí až na jeho hráz. Inkoustovou modř klidné hladiny pod noční oblohou dokreslovalo koncertní kuňkání žab i cvrkot všudypřítomných cvrčků, občas se do melodie pokoušel přidat i neposedný okoun vyskakující nad hladinu. Za zvuků takové noční symfonie a zurčení potůčku vytékajícího u hráze jsem se vždycky dokázal uklidnit. V tu chvíli jsem se cítil jako v jiné realitě, čas se zastavil, okolní svět zmizel. Nikde žádný člověk, jediným světlem potom noční obloha s mléčnou dráhou ve svém středu. Tak vzdálený svět, a přeci v tu chvíli mnohem bližší, než burácení přeplněné křižovatky.

Často se v takových chvílích znenadání ozvalo i šustění v rákosí, to se jím Líza prodírala, na poslední pochůzce svým rajónem. Objevovala se tak často, že jsem věřil, že přišla i kvůli mně, ale kočka by vám to stejně nikdy nepřiznala.

Těžké bylo rozeznat její tygrovaný kožich v tak vysokém porostu, jen tu a tam se mi mohla před očima, aby se pak usadila na hrázi a nezúčastněně prohlížela okolí. Viděl jsem ji v té tmě jen jako nepatrnou šmouhu, ale když jednou za čas zabloudily její pronikavé zelené oči až ke mně, věděl jsem, že tam je. Zvykl jsem si na ně tak, že bych je poznal mezi všemi kočkami světa.

Každý z jiného prostředí, já člověk, ona kočka. Vídali jsme se jednou za čas, a přesto jsme byli nerozluční kamarádi, v přátelství beze slov. Vždy jsem nad tím na zpáteční cestě přemýšlel, jak silné pouto mezi námi mohlo být? Často jsem jí už při její hygieně na sloupku říkával, že je jako můj nejlepší přítel. Nezajímalo ji, kolik vydělávám, jak se oblékám a jestli koukám radši fotbal nebo na hokej, vlastně ji někdy nezajímalo vůbec nic, a jindy zase všechno, vždy to ale bylo upřímné. Její netečná bezstarostnost mě tak fascinovala, že se mi s ní těžko loučilo a nohy jako by mě ani nechtěly dovést zpátky k chatce. O to víc jsem se ale vždy těšil na svůj návrat.

Dnes však mé srdce ztěžklo tou poslední cestou. Lepší práce mě donutila přestěhovat se do většího města daleko od mého původního domova, a tak jsem po několika smutných nocích opět vyrazil se splínem do svého soukromého ráje. A tak tu teď smutně stojím před prázdnou římsou a nevím, kam dál. Na římse totiž dnes nikdo není.

Koncert žab tentokrát zní mnohem teskněji než kdy předtím a cvrkání v trávě téměř utichlo. Ani ten potůček dnes nezurčí tak radostně, jako tomu bylo dřív. Něco tu chybí. Primadona s tygrovaným kožichem, ta, která měla stejně tlapek jako písmen ve jméně, které jsem jí dal. Neukázala se ani další noc, ani následující večer, kdy jsem na ni s žalem v srdci čekal ještě před odjezdem domů. Společně s mým odchodem odešla i ona a nestihli jsme se společně ani rozloučit. Těžko se smiřovalo s faktem, že už ji nikdy neuvidím, nezamžourají na mě její zelená kukadla, neuslyším tiché předení během pečlivé hygieny. Ještě než jsem odjel, vyryl jsem jí na hrázi do písku její jméno – Líza. Odjížděl jsem pak z místa s rozličnými vzpomínkami v hlavě a věděl jsem, že i když tento skromný pomník nejlepší kočce na světě nevydrží déle jak do příštího deště, v mé paměti ten obraz vydrží provždy. Toto bylo naše sbohem, Lízo.

Konečně jsem vytahal z auta poslední kufry a s námahou zavřel zadní dveře. Stěhování bylo náročné, ale můj nový domov předčil všechna očekávání, útulný baráček se zahradou na úplném okraji velkého města, s úžasným klidem a výhledem na louky a lesy okolo. Se šťastným oddychem jsem se rozhlédl po té nádheře kolem a můj pohled ulpěl na ozdobném sloupku sousedící zahrady. Tygří pruhy na kožichu trochu tmavší, hubenější tělíčko, špičatější ocas, ale ty nádherné zelené oči... To přece neni možné! V té chvíli se na mě obě v němé otázce zahleděly a já věděl, koho jsem právě potkal.

Lízo?