Povídky psané časem

Zlato všedních dní

Oprýskaná plechová lucerna se s monotónním vrzavým zvukem bez přestání houpala v průvanu pronikajícím sem mezi nahnilými krovy a její jasný plamen ozařoval každý kout chatrné, avšak teplé boudy. Teplo tu bylo díky ohništi ve středu jediné kruhové místnosti, u kterého se nad bublajícím kotlíkem krčil osamocený muž, zabalený v několika vrstvách kožešin. Seděl beze slova, bez pohybu, minutu za minutou pořád ve stejné poloze, jen jeho oči těkaly od kotlíku k lucerně a zase zpět.

Mohlo by se zdát, že na tomto místě zamrzl čas, kdyby se muž jednou za několik minut nenahnul nad kotlík a nezalovil velkou lžící v řídké kaši, aby z ní posléze vytáhl malou bílou fazoli a ochutnal, jestli je jeho pokrm připraven k jídlu. Po několikerém opakování konečně sám pro sebe spokojeně pokýval hlavou a sundal pomocí otesaného klacku kotlík z příčky nad ohništěm.

"Neřád," ulevil si s plnou pusou, když si zbrkle nabral do pusy příliš horké sousto a uplivnul si, aby si svůj jazyk nepopálil ještě víc. Mrzutě odložil jídelní lžíci a vstal od chatrného stolu. Pomalým krokem došel až k lucerně, kterou opatrně sejmul ze skoby, a vyšel ven před svou chýši.

Počasí venku nebylo zrovna přívětivé, mrazivý vítr hnal vzduchem celé kupy těžkých sněhových vloček, které rychle pokrývaly stříšky mnoha dalších podobných chatrčí okolo a kupily se při jejich plechových stěnách. Napříč celou osadou rozeznal spousty světýlek z podobných luceren, jako měl on. Ve světle plamínků kmitaly siluety jeho známých odhazující lopatami sníh od dveří do jejich obydlí. Známí... Při té myšlence se ušklíbl. Opravdu to byli jen známí, už tomu byla dlouhá doba, co se s nimi bavil naposledy. Teď je považoval za hlupáky, neměl tu přátel. Jistě, kdysi tu měl dobrého kamaráda, Billyho. Chodívali spolu do hospody v nedalekém městečku a když se tam porvali, vždycky stáli při sobě. Jenže Billymu se jednoho dne zadařilo, našel velký zlatý valoun a v tu chvíli nechtěl mít s tímto prokletým místem už nic více společného. Nedával mu to za vinu, i on by už ze zdejší věčné zimy nejradši vypadl, jenže jemu se ještě neurodilo. Nezbývalo mu tedy nic jiného než pátrat dál.

Od dob, co tu ztratil svého posledního přítele, pátral vždy na vlastní pěst. Spousta lidí si na něj kvůli tomu ukazovala prstem a považovala ho za blázna. Vždyť chodil všude sám, a že je tu bezpečno, to se zrovna říct nedalo. Musel však sám uznat, že byl podivínem dokonce i na tohle místo.

"Shrabu to ráno, teď na to nemám nervy," zabručel si pod vousy a vrátil se ke svému chudému, ne zrovna chutnému pokrmu. Jemu už to však ani nepřišlo. Nikomu tady to nepřišlo, všichni tu byli chudí, a proto barman U Strhaného koně nic jiného pomalu ani neprodával. Ten starý hamižný hlupák s lokálem uprostřed prohnilého města nedaleko prokleté zlatokopecké vesnice. Jak se na takové místo vůbec dostal? Vzpomínky ho okamžitě odvedly z prochladlé boudy uprostřed vesničky s přiléhavým názvem World's End do sluncem zalité třídy Pennsylvánské univerzity.

Učil se tam tehdy malířem a už během jeho studia nešetřili kritici chválou nad jeho díly. Na té samé univerzitě se také seznámil s Abigail. Ach, jeho krásná Abigail, věčně usměvavá studentka práv, dívka s modrýma očima a zlatými vlasy, splývajícími jí vždy až na ramena. Kolik nádherných portrétů, obrazů a siluet jí věnoval. Kreslil ji pořád a všude, v parku, ve škole, u řeky i doma jen tak zpaměti. Vypadalo to na idylickou lásku, dokud se nesetkal s jejím otcem, který neměl pro umění pochopení.

"Moje dcera se vdá za politika, ne za chudého svůdníka myslícího na kdovíjaké věci," říkával vždy. Tato slova se mu zabodávala do srdce jako ten nejostřejší hrot, zasévala semínko pochybností a jednoho dne přerostla v obrovský strom obav a zároveň odhodlání.