Povídky psané časem

Na konci duhy

Tato povídka vznikla ze zadání z kurzu tvůrčího psaní, které znělo následovně:

„Vyberte si jednu trojici slov a napište krátký příběh, v němž se všechna zadaná slova objeví.

Trojice slov:

- klarinet, vzpoura, jednorožec"

Před dávnými a dávnými časy, když ještě Prométheus trpěl, ke skále přikován, už tehdy chovala víla Bára v honosných stájích na úpatí duhy jednorožce. Starala se o ně s veškerou láskou a péčí a s každou novou duhou na obloze je vypouštěla ze stájí ven, aby se po ní mohli proběhnout tam a zase zpět. To potom všichni běhali, skákali a dováděli, hráli na honěnou, nebo se prostě jen klouzali dolů a zase vybíhali nahoru, stejně jako děti sáňkující na stráni za vesnicí. Všichni jednorožci měli Báru rádi a poslouchali ji na slovo, vždyť pro ně chtěla jen to nejlepší. Tedy, všichni až na Kubu. Pořád chodil se stéblem ovsa v puse, hřívu měl ulíznutou a nedbale hozenou přes oko a býval by se stal i prvním emorožcem na světě, kdyby jeho úmysly včas neodhlalila matka Hortenzie a pořádně mu nevyčinila. I stalo se, že si Kuba, naštvaný na celý svět, vymyslel další rošťárnu.

Jednoho dne si zkrátka usmyslel, že se nechce podívat až na konec duhy (co by za to lidé v dnešní době dali), ale že se radši podívá směrem opačným, kdo ví, co se tam vlastně skrývá. Jenže jak na to? Sám tam nemohl, Bára byla opravdu pečlivá, a i kdyby jí přeci jen nějak proklouzl, určitě by to neuniklo jiným jednorožcům a trestu by ani tak neušel. Plánoval, lámal si hlavu a nakonec to vymyslel. Naplánuje vzpouru! No jo, jenže jak se taková vzpoura dělá? Kuba začal opravdu pozvolna a tak trpělivě, že tím až sám sebe překvapoval. Postupně tak ukecával ostatní členy stáda a nakukal jim takové hlouposti o zemi na opačné straně, až mu nakonec jednorožci uvěřili. Jako poslední jim potom Kuba vštěpoval, že příštího rána, až Bára otevře ohradu, vyrazí všichni svorně opačným směrem od duhy a nezastaví se, dokud tam nedoběhnou.

Jak řekl, tak se stalo. Když chudák nicnetušící víla přišla ráno s úsměvem vypustit své oblíbené zvířecí přátele, byla málem poražena Kubou, který se kolem ní bleskurychle prohnal a vzápětí za ním se vydalo celé stádo.

„Stůjte, prosím, stůjte," volala za nimi úzkostlivě Bára se slzami na krajíčku, ale jednorožci pranic nedbali. Slepá touha najít to, co jim Kuba nasliboval, je nutila běžet čím dál rychleji. Už skoro mizeli za prvním kopečkem, když se na scéně objevil Emanuel. I on byl víla, tedy spíše vílák, a bydlel v začarovaném lese, kde na paloučcích rostla ta nejlahodnější měsíční tráva široko daleko. Jednou týdně tak docházel za Bárou s dvoukolákem a dovážel jí balíky měsíční slámy, aby měla jednorožce čím krmit.

Když zahlédl stádo jednorožců letící jeho směrem, nezaváhal ani vteřinu. Okamžitě pustil madla dvoukoláku a vytáhl ze svého cestovního vaku klarinet. Přiložil ho k ústům a spustil. Lahodné tóniny dolehly až k uším jednorožčím a jejich trysk se zpomalil. Konečně jim došlo, co vlastně provedli a provinile svěsili hlavy. Marně je Kuba okřikoval, marně se je snažil přesvědčit, ať běží dál. Celé stádo se zahanbeně vracelo nazpátek.

Když bylo zase vše v pořádku, jednorožci na duze a Kuba v domácím vězení o vodě a obyčejné slámě, sedli si spolu Bára a Emanuel do světnice. Víla opravdu nevěděla, jak by se svému zachránci odvděčila. Chtěla mu poděkovat, ale jak honem nevěděla, co dřív, mlela za chvíli páté přes deváté a vznikla z toho pěkná motanice. Emanuel však stejně na dlouhé řeči nebyl, položil tedy svou ruku na tu její a Báře zčervenaly tvářičky. Všechno bylo jasné.

Za týden na to se konala svatba, velkolepá, takovou duha ještě nepamatovala. Byly tu nejen všechny víly a víláci z širého okolí, ale také jednorožci, včetně Kuby, který konečně pochopil, že život skrývá i jiná potěšení než jen úprky za hloupostmi. Třeba taková potěšení, jako ten třípatrový jahodový dort stojící na stole před ním. A tak zatímco se Kuba cpal jahodovým dortem, veselice pokračovala dál. Emanuel s Bárou se po ní vrátili do stájí a lesním paloučkům a nestalo-li se něco od mé poslední návštěvy jinak, žijí tam na okraji duhy dodnes.