Povídky psané časem

A zase ta zima!

Celý pokoj se stále ještě noří do neprostupné noční tmy, ale váš budík už přesto oznamuje, že je čas vstát a vyrazit do zaměstnání. Tóny vaší kdysi oblíbené písničky, jejíž melodii jste se však naučili velmi rychle nenávidět, se rozléhají po celém pokoji a mučí rozespalou mysl. Nespletl jsem se? Nenařídil jsem si špatně budíka? To jsou první myšlenky, které vás po příjemném nočním snu napadnou, ale když se vaše mysl konečně vrátí do reality, uvědomíte si, že je vlastně všechno tak, jak to mělo být. Displej ukazující 7:00 se opravdu neplete. Vždyť je vlastně zima!

S otráveným bručením ze sebe shodíte teplou přikrývku a snažíte se rychle převléknout do práce, a to pokud možno dřív, než zamrznete na místě. Váš jediný společník v tomto nerovném boji, ústřední topení, už to totiž dávno vzdal a vy se můžete klidně vsadit, že i ten radiátor se teď jen posměšně usmívá tomu, jak při onom zoufalém pokusu o rychlé převléknutí vypadáte.

Už během výměny oblečení se vzdáváte myšlenky na ranní studenou sprchu, pro dnešní den už by to bylo příliš. A to dnešek ještě ani nezačal.

Další boj začíná hned jak vylezete z domu na chodník. Přivítá vás totiž nejen vydatně namrzlý chodník, ale také nepříjemné mrholení. Zatímco pomalu kloužete zamrzlou ulicí k autobusové zastávce, přemýšlíte, jak je možné, že ať zabočíte, kam jen chcete, vždycky vám mrholení vane přímo do obličeje. Vaše mysl se o to víc utápí v zoufalství, když zjistíte, že přímo proti vám jde po chodníku člověk, jemuž fouká zamrzlá voda do obličeje stejně, jako vám. Než se však opět ponoříte do světa myšlenek a touhy přijít tomuto problému na kloub, jste hned nuceni řešit problém jiný, pro vás daleko horší. Zrovna jste totiž vyšli zpoza rohu a ocitli se tváří v tvář autobusu, který jste potřebovali stihnout. V tu chvíli zapomenete na veškerou svou důstojnost a okamžitě vyrazíte vpřed snažíce se přitom více i méně úspěšně neuklouznout. Bohužel jste se však nesnažili dostatečně, protože vám nakonec autobus ujede přímo před nosem, přičemž vás tím, co se kdysi hrdě nazývalo sněhem, ohodí až po kolena.

Když se konečně dostanete s desetiminutovým zpožděním do práce, jste nejprve pozváni do kanceláře, aby jste si tu od vašeho šéfa, který dorazil jen o pár vteřin dřív a nestihl si ještě ani sundat kabát, vyslechli krátký výklad na téma dochvilnost. Váš pracovní den potom trávíte s rozporuplnými pocity, těšíte se na konec své směny, ale zároveň s obavami očekáváte to, co si pro vás ono škodolibé zimní období připravilo. A je nutno dodat, že i tentokrát vás překvapilo.

Když totiž o půl páté opět stanete na chodníku, mimochodem opět zahaleni naprostou tmou prosvícenou jen protivným světlem pouličních lamp, zjistíte, že namrzlé mrholení pouze vystřídal těžký mokrý sníh, který i za těch pár hodin stihl pokrýt vše, co mu stálo v cestě. Na autobus se tedy brodíte závějemi sahajícími vám opět až po kolena a přemýšlíte, jestli z takové Sibiře uniknete jen s rýmou, nebo to skončí až zápalem plic. Autobus nabírá další minuty a minuty zpoždění a vy už jste se ve společnosti kýchajících a posmrkávajících lidí vzdali veškeré naděje na to, že přežijete ve zdraví. Už se chcete prostě jen dostat domů a uzavřít kapitolu dnešního pracovního dne.

Když však sedíte o hodinu později v křesle s hrnkem horké čokolády v ruce, posloucháte vánoční koledy a sledujete tiše padající sníh za okny vašeho teplého bytu, pomalu do vás proniká vánoční nálada. I letos všichni remcali, že Vánoce budou opět na blátě, ale jak se zdá, opak se stal pravdou. Jednou zase bude ladovská zima a nejlepší na tom je, že vy už do ní nemusíte. Od zítřka vám totiž začíná dovolená a vy už se nemůžete dočkat, až strávíte štědrý večer v kruhu rodinném.