Povídky psané časem

Za stříbrné luny svitu

Slunce odvrátilo svou hřejivou tvář a nad město se snesla klidná a stále teplá noc. Jako temně modrý inkoust prostupující sklenicí vody pronikala teď tma do všech koutů, vyrušována jen slabým svitem spícího města, připomínajícího maják hlídající vstup do přístavu.

Do vzdáleného parku na okraji osídlení už však pouliční lampy nedosáhly, hlavní slovo tu měla luna v úplňku, jež zde všechno zalévala jemným stříbřitým povlakem. Toho dne jako by hvězdy sestoupily na zem, usadily se ve větvích košatých stromů, tancovaly mezi zrnky písku na cestě a jiskřily se v tisícerých odlescích na hladině zdejšího jezírka.

V parku bylo ticho, jen místy se z jezírka ozvalo šplouchnutí nebo sem dolehl vzdálený pískot posunovací lokomotivy z městského nádraží. Na jediné obsazené lavičce, pod rozložitými větvemi prastarého dubu, seděli dva lidé - chlapec a dívka. Minutu za minutou, přitisknutí k sobě v objetí beze slov, tiše pozorovali hvězdy. Jako by si vesmírné divadlo schovávalo právě na dnešek své nejlepší vystoupení, roztáhlo se před oběma celé noční nebe poseté tisíci zářivých bodů tančících okolo mléčné dráhy, která pro dnes skutečně dostála svému jménu. Cassiopeia vystřídala Labuť, po ní na jeviště vstoupil Velký vůz uvolňující své místo Malému vozu v čele s hvězdou dnešní noci - Polárkou. Znovu a znovu se všechna souhvězdí navzájem střídala na scéně a sehrávala tak pro oba diváky nekončící představení.

Celou scenérii ještě podtrhl chladivý vánek, který se hbitě protáhl korunami stromů a nezanechal za sebou nic než tichý šepot listí a příjemný pocit na tvářích obou milenců.

Oba se k sobě posunuli ještě blíže a dívka se schoulila v chlapcově náruči. Ten ji jemně hladil po vlasech a pohledy obou nyní spočinuly na jiskrném jezírku, přes které se na noční výpravu vydala osamělá labuť. Majestátní pták s bělostným peřím křížil pomalu a neslyšně vodní hladinu a zvědavě přitom natahoval krk. Jeho cestu zastavil až druhý břeh porostlý keři rododendronů. Sytě růžové květy byly povětšinou svinuté, pár z nich však stále zvědavě vykukovalo a jejich okvětní lístky se v noční tmě zbarvily do odstínů purpuru. Jemná nasládlá vůně, kterou vydávaly, prostupovala celým parkem a přinášela klid a krásné sny všem zdejším spícím obyvatelům.

Po kmeni nedalekého stromu přeběhly dvě veverky. V zábavné hře na honěnou obě přeskákaly několik větví a zastavily se až na té nejvyšší s výhledem na celé město. Co snad tyto roztomilé tvory vyrušilo z jejich klidného spánku? Ani jedna z nich nejevila zájem o okolí, obě seděly stále na stejné větvi a koukaly před sebe směrem k východu. Brzy bylo jasné, na co čekají, obloha nad horizontem se začala pomaličku barvit do růžova a za chvíli už chytala sytě oranžové odstíny. Nebe ozářily první jitřní paprsky vytvářející nádhernou scenérii ve spektru od zlatavé barvy letního slunce až po stále tmavou modř ředěnou stříbřitým svitem ustupujícího měsíce. Hvězdy naposledy sehrály své představení a sešly se všechny společně s lunou na jevišti, aby se uklonily svým divákům. Příroda ožila, zpěv zatím stále neviděných ptáků naplnil celé širé okolí a probouzející stromy sklonily své větve směrem k oné jediné obsazené lavičce.

Zamilovaný pár spočinul v dlouhém hřejivém objetí, po kterém následoval dlouhý něžný polibek. Ani sebenadanější malíř by svými barvami nezvládl zachytit obraz, který tu vykreslila sama příroda - zamilovaný pár líbající se pod větvemi stromů za pohledu dvou veverek a také slunce a měsíce, jež se pro jednou svorně podělili o ranní oblohu. Tento magický moment zůstane pro lidstvo navždy nezachycen, v paměti obou zamilovaných však zůstane napořád.

Dnes je 14.2., tedy den známý jako Valentnýn. Právě proto jsem se rozhodl napsat krátké romanticky laděné líčení, pro všechny zamilované.

Mou hlavní motivací byla právě láska k osobě, která mi dělá život krásnějším a šťastnějším. Mám tě moc rád a přeji ti skrz tuto povídku mnoho radosti do života a krásného Valentýna! : )