Povídky psané časem

Vlak naděje

Parným ránem se nesly zvuky střelby z pušek, děl i kulometů a odrážely se v tisícerých ozvěnách mezi zdmi malého městečka na úpatí hor. Vojáci pod vedením samozvaného diktátora napadli sídlo plné nevinných lidí a hodlali ho získat za každou cenu, bez ohledu na počet obětí na jejich či jakékoliv jiné straně. Do trosek ještě před chvílí klidného městečka vbíhali nepřátelští vojáci a ničili každý náznak odporu, který uznali jako hrozbu. Ani obránci v podobě nedaleké vojenské posádky se však nehodlali vzdát a tak se v ulicích rozpoutal lítý boj.

Jednou z menších uliček běžela malá holčička. Měla na sobě bílé květované šatičky, teď však zašedlé a ušpiněné prachem z trosek v okolí. Byla vystrašená a její blankytně modré oči plakaly. Ztratila se a teď jen bezcílně pobíhala mezi sutinami a snažila se schovat před muži, kteří vypadali, že neznají slitování. Zabočila doprava do ještě užší ulice a začala přelézat sutiny domu zasaženého granáty z děl ostřelujících její bydliště. Doufala, že když zaleze někam do kouta za sutinami, nebude ji tu nikdo hledat, dokud všechno neskončí. Ti muži určitě brzy odejdou a nechají je zase na pokoji.

Už byla skoro na druhé straně trosek, když se ozval nepříjemný pískot a na dům vedle toho rozbitého dopadl další těžký granát přeplněný výbušnou směsí. Mohutná exploze dívenku málem oslepila a popraskané kusy zdiva létaly na všechny strany hnané obrovskou energií. Jen tak tak, že stihla slézt zpátky dolů a po bezhlavém úprku se schovala v liduprázdném sídle, kolem kterého před chvílí procházela. Ocitla se v bývalé honosně vybavené jídelně, která by už však stěží plnila svůj původní účel. Většina polic se válela po zemi i s rozbitými sklenicemi a talíři, židle, ze kterých nezbyla jen hromada třísek, se válely převrácené po zemi a uprostřed stál praktický jídelní stůl, byl však nakloněn na stranu, protože mu chyběla jedna noha.

Holčička si všechno lítostivě prohlížela a přemýšlela, kdo tady asi mohl předtím bydlet. Z myšlenek ale byla velmi rychle vyrušena cizími hlasy. Mluvili pro ni neznámým jazykem a nezněli ani trochu přátelsky. Vlastně se jich docela bála. Zaslechla praskot jen kousek před sebou, jako kdyby někdo lezl na sutiny, které se sama před chvilkou pokoušela zdolat. Rychle poklekla a po čtyřech zalezla pod stůl. Bylo tu plno prachu a ušpinila si už tak dost umazané oblečení, ale na to v tu chvíli nemyslela. Schoulila se pod mohutný kus dřeva do klubíčka a doufala, že ji tady nikdo nenajde. Hlasy se přiblížily a řvaly na sebe. Pořád jim nerozuměla, ale cítila, že jestli ji najdou, nenechají ji naživu. Nejhorší bylo, že se pomalu přibližovaly. Jejich majitelé museli jít do domu. Zavřela oči a vzpomněla si na maminku. Proč ji jen neposlechla, když jí říkala, ať nechodí ven, že se může něco stát? Maminka má vždy pravdu, ale ona ji neposlouchá. V duchu si slíbila, že jestli se s ní zase uvidí, už nikdy jí nebude odmlouvat. Pokud se s ní ještě uvidí.

Hlasy najednou začaly něco zmateně křičet, ale brzy je přehlušil zvuk střelby. Zmatek přešel ve křik plný bolesti a najednou bylo zase ticho. Jen z dálky sem doléhaly zvuky boje z jiných ulic. Holčička se však stále neodvážila ani pohnout.

"Jsi si jistý, že byla tady?" ozvalo se docela blízko stolu, dost blízko na to, aby se mohla zvednout a někam rychle utéct.

"Určitě, viděl jsem ji," odpověděl druhý a před stolem se objevil pár černých vojenských bot. Co nevidět ji objeví. Najednou se však zase tolik nebála, těmto hlasům rozuměla a navíc jí přišly přátelské.

Před ní se objevil obličej. Patřil mladému muži ve věku něco přes dvacet let, měl krátké hnědé vlasy a přátelsky hledící oči stejné barvy.

"Aha, tak tady jsi schovaná," pronesl s klidem a usmál se, jako by pro něj snad okolní střelba ani neexistovala. Hned dodal ztracené dívce trochu odvahy. Obrátila na něj své modré oči a čekala, co se bude dít dál.