Povídky psané časem

Vůně svobody

Pořád tam byl. Moje kořist. Podařilo se mi připlížit se až těsně za něj a on tam pořád seděl. Seděl a občas mávnul svými pestrobarevnými křídly. Nevěděl o mně a ani se o mně nedozví, dokud ho nechytím. Mé sametové tlapky se neslyšně přiblížily ještě o dva kroky blíž a hbité tělo se pomalu chystalo ke skoku. Vzrušením jsem párkrát praštil svým ocasem do vysoké zlatavé trávy za sebou. Cítil jsem se úplně jako můj otec, statný a zkušený lovec.

Zařval jsem a skočil po své kořisti. Tlapkou jsem po něm chňapnul, ale proklouzl mi. Duhově zbarvený motýl párkrát zatřepetal křídly ve vzduchu a zmizel mi na obloze. Mrzutě jsem zavrčel. Musel jsem něco udělat špatně. Možná jsem příliš pozdě skočil? Nebo jsem možná neměl během skoku řvát. Zkrátka mám se ještě co učit.

I přes neúspěch jsem se vracel ke své smečce spokojen. Moje máma mi slíbila, že mě dneska k večeru vezme na lov. Dlouho jsem škemral a otravoval svého taťku, ale ten mě pokaždé odbyl. Nepřipojoval se při lovu ani k ostatním ve smečce, chodíval vždycky sám a až po setmění. To maminka mi účast na lovu přislíbila hned, jak jsem o tom začal.

"Už je ti skoro pět měsíců, měl by ses začít učit, jak si obstarat potravu," řekla mi, načež prohlásila, že jsem zase umazaný, jak kdybych se válel v bahně, a vzala si mě na pěkně do parády.

Při té myšlence jsem se trochu zastyděl, protože po nevydařeném lovu byl můj kožíšek zase rozcuchaný a špinavý, ale máma měla naštěstí pro tyto situace vždy dost pochopení i trpělivosti.

Z uvažování o mých rodičích mě vytrhl jakýsi neznámý lesklý předmět přede mnou. Ležel trochu stranou v nižší trávě blízko skupinky stromů a zářil ve slunečním světle na všechny strany.

Hned upoutal moji pozornost a já zapomněl na veškerou opatrnost. Tohle je další věc, co bych mohl ulovit! Když už mi pláchl ten hloupý motýl. Přikrčil jsem se, proplížil se až mezi poslední vysoká stébla trávy a potom skočil. Předními tlapkami jsem předmět chytil, ale do pravé zadní tlapky se mi zasekla bodavá bolest, až jsem bolestí zaskučel. Ohlédl jsem se a zjistil, že mám nohu zaseknutou v jakémsi podivném drátu. Pokusil jsem se opatrně otočit a zubama sundat drát ze zadní tlapky, ale přes nesnesitelnou bolest to nebylo vůbec snadné. Zkusil jsem to jen párkrát, a když se úspěch nedostavil, začal jsem vyděšeně kňučet.

Už jsem ze svých beznadějných pokusů o přivolání pomoci začal pomalu chraptět, když se u stromů objevila dvojice tvorů, které jsem zatím viděl jen z velké dálky. Hrůzou mi poskočilo srdce. Vzpomněl jsem si, že mi je maminka jednou ukazovala z bezpečné vzdálenosti a varovala mě před nimi. Prý se nazývali lidé. Zvířata ze savany však většinou při setkání s nimi nečekalo nic dobrého. Jenže teď jsem neměl možnost utéct.

Přestal jsem vydávat zvuky a čekal, co bude dál. Evidentně si mě všimli nebo možná věděli, že tam jsem, protože po krátkém rozhlédnutí vyrazili rovnou ke mně.

"Tak až takhle úžasnou kořist jsem nečekal, Jacku," řekl ten jeden.

"Pravda Larry, konečně z toho lovu kápne pár babek, už mi to pomalu začínalo lézt na nervy," řekl druhý a uplivl si do trávy.

Nevěděl jsem, co to jsou babky, ale jejich slova se mi vůbec nelíbila. A brzy jsem měl možnost přesvědčit se, že se můj instinkt nemýlil. Jack si na své přední tlapky natáhl nějaké zvláštní kožené věci a pokusil se mě zvednout. Nechtěl jsem se vzdát tak jednoduše, ale přes ty zvláštní náhradní tlapky jsem ho nemohl ani škrábnout. On mě prostě vyzvedl nahoru a dosti nešetrně mi sundal z tlapky tu kovovou věc, do které jsem se chytil. Bolestně jsem zavřeštěl.