Povídky psané časem

Zázrak na jevišti

„Já tohle prostě nezvládám, nezahraju takové noty," prohlásila Sophia a složila odevzdaně ruce do klína. Právě se během dneška už poněkolikáté překlepla a pomalu jí docházela trpělivost.

„Nesmysl, jsi moc talentované děvče, jen v sobě musíš tu hudbu probudit," domlouval jí, s vlídným úsměvem jako vždy, pan Whitson, „zkus to ještě jednou."

Sophia jen nasupeně vydechla, ale poslechla a položila prsty zpět na klávesy klavíru před sebou. Prohlížela si nástroj podobně jako svého soka v důležitém souboji o budoucnost a čekala, až ji její učitel vyzve ke hře. Chodila k němu na hodiny už dlouhé roky, prakticky odmala, a naučila se ho brát jako vlastního dědu. Toho svého totiž kdysi ztratila při autonehodě.

„Nedrž ty prsty tak křečovitě, takhle bys nezahrála ani na starý hřeben," pokáral ji její učitel svou oblíbenou průpovídkou. Jen protočila oči, ale nechala si od něj upravit prstoklad. Na něj se nikdy nedovedla zlobit a jeho okřídlené věty milovala. Byl to právě on, kdo ji už provedl řadou představení od školních besídek přes oblastní soutěže až po vystoupení v sále kulturního domu a ona mu za to byla opravdu vděčná. Na jednom z těch posledních si jejích výkonů povšiml dokonce dirigent jednoho z největších orchestrů v zemi a nabídl jí místo klavíristky. Pokud tedy složí zkoušku.

„Tak, můžeš začít," vyzval dívku pan Whitson a opět se uvelebil ve svém houpacím křesle. Sledoval pozorně, jak se prsty jeho svěřenkyně míhají po černobílých klávesách a přál si, aby tentokrát všechno vyšlo, aby hrála a nekončila, dokud se nedostane k poslednímu houslovému klíči. Leč štěstěna nebyla na Sophiině straně. Už po pár desítkách sekund následoval další, už nepočítaný přehmat a žačka nervózně poposedla na své židličce. Nastalo ticho.

Zatímco pan Whitson přemýšlel, Sophia proklínala své prsty, nadávala na ten hloupý nástroj a bála se na svého učitele jen podívat. Zkouška se rychle blížila, tohle byla jejich poslední společná hodina a ona nezvládala hrát ani minutu v kuse.

On ji však nekáral, nehněval se na ni. Tváří se mu mihl šibalský úsměv a chvilku na to se zvedl a zmizel v kuchyni. Nějakou dobu se tam zdržel, a když se vracel nazpět, měl s sebou mísu plnou rozinek.

„Zahraješ mi Ovčáci, čtveráci za pět rozinek?" zeptal se s úsměvem na rtech.

Sophiina tvář se rozzářila.

„Za deset," rozhodla se s ním smlouvat. Milovala rozinky a milovala tu hru na smlouvanou, kterou s ní její učitel vedl už odmalička.

Pan Whitson se však také nehodlal jen tak vzdát.

„Dám ti sedm, ale víc ani jednu."

„Osm!"

„Dobře, dohodnuto."

Nabral hrst hnědých laskomin do dlaně a pečlivě odpočítal hromádku osmi rozinek, které potom posunul k notovému sešitu.

Sophia volně položila prsty na klávesy a začala hrát. Ovčáci byli úplně první skladbou, kterou se kdy naučila a uměla by ji zahrát klidně i pozpátku a se zavázanýma očima. Celou ji projela bez jediné chybičky a vysloužila si tak svou odměnu, do které se hned s chutí pustila.

Bavili se tak ještě dlouho, pan Whitson vymýšlel, Sophia hrála a rozinky se jen sypaly. Než skončili, zvládli spolu sníst celý jeden pytlík.

„Začni správným prstokladem, hlídej si pozici svých rukou a soustřeď se na noty, je to jako číst knížku. Když dáš pozor na začátku, propadneš se do té melodie a dál to půjde samo," radil jí ještě před jejím odchodem. Jen přikývla a se srdečným rozloučením vyšla do nočních ulic. Snažila se nemyslet na to, v jaké je teď situaci, ale nebylo to tak jednoduché. Už za tři dny má hrát před člověkem rozhodujícím o její kariéře a ani na poslední hodině nezvládla zahrát to, co si nachystala. Teď už to bylo jen na ní, dotrénovat, co jen půjde. Musí se tedy snažit.