Povídky psané časem

Jak hlasité je ticho

Mlžný opar se neslyšně snesl nad širé louky za městem a schoval tak pod svá křídla nažloutlá stébla kdysi svěže zelených travin. Spolu s ním se po celém okolí rozhostilo ticho, jako by se odsud snad všechen život během posledních dní vytratil. Jen tu a tam se kdesi od lesa ozvalo hádání nervózních kachen, nebo nehlučné pleskání ryb vyskakujících nad vodní hladinu nedalekého rybníka. Dávno pryč byla ta symfonie zvuků probouzející se s každým ránem nad východem slunce a utichající až dlouho po tom, co slunce opět kleslo, všichni už se teď pomalu připravovali na zimu a nad poli za hrází kroužilo nevelké hejno vlaštovek čekající na poslední zájemce o cestu do teplých krajů. Než se první z nich opět na jaře vrátí a přinese svým švitořivým zpěvem zvěst o příchodu jara, uteče v nedaleké Vltavě ještě hodně vody.

Stál jsem zcela osamocen na hrázi té nevelké nádrže, s výhledem na temné siluety panelových domů v dálce, a přemýšlel, proč tu vlastně jsem. Asi málokomu by to místo přišlo něčím zvláštní, já bych ho však nazval kouzelným. Na kolika jiných místech na světě může člověk pozorovat utichající lesy, pole a rybníky, zatímco má za svými zády pulzující miliónové město? Tak blízko lidem, a přece úplně sám, a celý ten pocit ještě umocňují vzpomínky na loňský rok. Křičí a dožadují se pozornosti, aby mi připomněly, že vloni jsem na tomto místě nestál sám.

Není však více času na to stát tu a přemýšlet, je potřeba vyrazit na cestu dřív, než jemnou mlhu vystřídá hustá tma svádějící nikdy nekončící boj s posledními majáky městského pouličního osvětlení. Ale ještě než vyrazím, chci se ti omluvit, nevím, zda si celou tu cestu pamatuji natolik dobře, abych ji prošel tak, jako tehdy, když bylo ještě všechno před námi. I tak jsem se ale pro tento bláznivý krok rozhodl, snad abych uklidnil mysl, snad abych ji rozbouřil ještě víc ve víru myšlenek, které se mi honí hlavou. Ať tak či tak, teď už není cesty zpět.

Má první zastávka je už vlastně prozrazena – hráz nevelké nádrže, ke které jsem se musel proplétat bludištěm nejrůznějších odboček a uliček, v nichž jsem bez tebe jen těžko hledal směr. Času mi to zabralo spoustu, párkrát jsem se vracel, nebo bezradně rozhlížel na křižovatkách a hledal sebemenší znamení, ceduli, chodník, nebo třeba jen tu barvu plotu, která mi nějak uvízla v mysli, když jsme kolem něj tehdy šli. Možná právě díky tomu, že jsou vzpomínky tak živé, mohu teď se vzrušeně tepajícím srdcem vyrazit na další cestu. Co přinesou příští hodiny, netuším.

Betonový chodník brzy nahrazuje obyčejná blátivá cestička mezi lukami a já vnímám každičký šustot, každičký záchvěv stébla trávy v celém širém okolí. Jak zvláštní pocit umí příroda v člověku vyvolat, když sleduje dávno již posečená strniště v kontrastu se stromy obtěžkanými pestrobarevně vybarvenými listy. Rubínově červená, zlatavě žlutá i sytá zelená vykreslují na jednotlivých listech nedocenitelné umělecké dílo a já bych se bez váhání vsadil, že žádný z té nekonečné záplavy listů není stejný. Ano, i o tomhle jsme se spolu bavili, tak jako každá sněhová vločka padající z nebe o Vánoční noci, zachovávají si i pestrobarevné listy svou originalitu, když nadejde jejich čas? Určitě ano, je krásné věřit v jedinečnost.

Mé kroky ztichlou podzimní krajinou zastaví až nevelká dřevěná stavba. Štíhlá, ne úplně vysoká rozhledna však i přesto sahá nad vrcholky okolních stromů a poskytuje výhled – když ne do širých dálav, tak určitě na nejbližší okolí.

Vlaštovčí hejno už si dávno sedlo na elektrické dráty a zvědaví ptáci opětují můj pohled. Jistě mezi sebou družně probírají, jestli pro ně přeci jen nejsem nebezpečím, ale to je mohu uklidnit. Já nemohu jen tak vzletět k temným mračnům a vyčistit si hlavu pohledem z té nebeské výšky. Jak moc to ale závidím těm vlaštovkám.