Povídky psané časem

Mé snové já

Za oknem padla tma. Seděl jsem na okenní římse a pozoroval ruch dole pod sebou. Ulicí se míhala projíždějící auta a světla semaforů přecházela tu na zelenou, hned zase na červenou. Zcela obvyklý den ve velkém městě, nedělo se nic zvláštního. A možná to byla právě monotónnost celé situace, co způsobilo, že mi brzy klesla hlava a já, přepaden náhlou vlnou únavy, usnul.

Když jsem znovu otevřel oči, bylo poledne. Poznal jsem to podle zvuku zvonů na nedaleké věži. Co jsem ale nepoznával, bylo prostředí okolo mě. Rušné město, které mě už na první pohled přesvědčilo o tom, že není z naší doby. Stál jsem na bíle dlážděné ulici s červenými chodníky po obou stranách a za nimi se nacházely přepychové domky s obrovskými zahradami. Každý dům byl stejně velký, ale přesto byl každý originál. Některé z nich měly balkóny obsypané nejrůznějšími květinami, jiné špičatou zdobenou střechu a další zase velkou prosklenou terasu. Ani rostlinami se tu rozhodně nešetřilo, spousty různobarevných květin na zahradách, terasách i oknech, vysoké, pečlivě udržované křoviny a také spousta zdravých košatých stromů nejrůznějších druhů, z nichž mě upoutaly hlavně ty, které jsem neznal. Jejich listí bylo drobné a kůra byla světlá jak jemňoučký písek na dně čistého oceánu.

Rozhodl jsem se, že nezůstanu na jednom místě, a vydal jsem se vpřed. Procházel jsem ulicemi uspořádanými do obdélníků a obdivoval každý další dům, který jsem cestou objevil. Potkal jsem také spoustu zdejších obyvatel, vypadali jako lidi, ale zdálo se mi, že mají podivně špičaté uši. I v jejich pohledu bylo cosi jiného, byl upřímnější a vstřícnější, než jsem znával. Možná se radovali ze sluníčka, které toho dne příjemně hřálo a jeho svit dával vyniknout všem těm jasným světlým barvám v celém okolí.

Opojen tou veselou náladou všude kolem jsem pomalu došel až na obrovské čtvercové náměstí plné nejrůznějších stánků s rozličnými věcmi. Bylo tu opravdu všechno, co jsem si jen dovedl představit, koně, hospodářská zvířata, farmářské i kovářské náčiní, keramické nádobí, úžasné sošky i nádherné náhrdelníky a korále. Prodíral jsem se davem lidí shánějících všechno možné do svého domu, vyvolávajícími stánkaři, jež se snažili prodat své zboží, i mezi skupinkami strážců v lehké kožené zbroji hlídajícími plynulý a klidný chod zdejších obchodů.

Mou pozornost upoutal menší obchůdek na jednom z krajů tržiště. Ač malý, byl přímo přeplněný nejrůznějšími figurkami, náhrdelníky a soškami, které měly určitě přinášet štěstí. Beze sporu nejzajímavější byly dřevěné figurky draků ležící na pultě před cizokrajně oděným obchodníkem s milým úsměvem a kulatými brýlemi na nose. Každá z těchto malých sošek měla jako oči drahokamy jiné barvy a já neodolal a nakonec si koupil tu se zelenýma očima, protože se dívala přímo na mě, jako kdyby mě k tomu přímo vybízela.

Unaven vším tím ruchem okolo zamířil jsem k obrovské městské bráně tyčící se nad střechy domů jako součást mohutných hradeb a zalité teplým odpoledním sluncem. Nebyla však strohá jak to u opevnění bývá, zdobily ji sochy a reliéfy vypovídající vše o velkoleposti města, které jsem se právě rozhodl opustit.

Prošel jsem kolem další skupiny strážců ven a nohy mě brzy svedly na stezku vedoucí k jezeru v dáli. Jezeru, které více než to připomínalo moře, tak bylo obrovské. Jen stěží jsem na druhém konci vodní plochy rozeznal lesknoucí se šmouhu. Snad se tam slunce odráželo od další z věží nějakého zdejšího osídlení.

Jak se slunce pomalu sklánělo k západu, vykreslovalo na spěchajících vlnkách nádherné, do oranžova zbarvené mozaiky, mezi kterými proplouvaly desítky lodí nejrůznějších tvarů a velikostí. Rozpoznal jsem loďky rybářské, převoznické i výletní. Pravým králem mezi nimi však byla mohutná galeona pobitá mosaznými pláty a s řezbou bohyně na přídi. Snad nějaké královské poselstvo vydalo se na cestu napříč jezerem, snad až k oné věži v dálavách.