Hádův syn

Pád

Byl už podvečer a Percy mě vedl do jídelního pavilonu. Nico se od nás před chvílí odpojil a šel za paní O'Leyrovou - pekelným psem kterého si tak trochu ochočil. Nebyl to nejobvyklejší mazlíček, ale můj bratr měl celkově zvláštní vkus.

Mezitím jsem čím dál lépe poznával Percyho. Teď, když jsem měl možnost s ním mluvit, jeho osobnost mě okouzlovala čím dál víc. Měl charisma. Musel toho spoustu obětovat, takže chápal věci, kterým ostatní nerozuměli.

Celou dobu mi něco vyprávěl, ale čím blíž jsme byli jídelnímu pavilonu, tím méně jsem ho poslouchal. Musel jsem myslet na ni. Ještě jsem ji tu neviděl, ale předpokládal jsem, že přijela s Římany. A i ona musí jíst, ne? To holky dělají. Doufám. Vlastně nemám tušení, co holky dělají. Začínal jsem panikařit.

"Posloucháš mě?" zeptal se Percy pobaveně. "Já? Ne, byl jsem mimo." přiznal jsem. Usmál se. A postrčil mě ke vchodu do jídelny. Asi jsem musel vypadat nesměle.

V táboře jsem párkrát byl, ale i tak mě to ohromilo. Bylo tady asi třicet stolů. U každého stolu seděli sobě podobní polobozi - nejspíš sourozenci - a pět stolů si zabrali římani, jeden stůl pro každou kohortu. Smáli se a jedli jídlo, které jim nosili neviditelné oblačné nymfy.

Ale pak mi to došlo. Hádes tady nemá stůl. Zase jsem ucítil tu hořkost. Chápal jsem otcovu zlost na polobohy. Zaťal jsem ruku v pěst a pak ji uvolněně spustil podél těla. Nemá to cenu. Oni se nikdy nezmění.

U Cheirónova stolu seděl Nico. Zamířil jsem tam a sedl si vedle něj. Sklenice přede mnou se naplnila Coca Colou a na talíři se objevily americké brambory a obložená bageta. To mi trochu zvedlo náladu. Šel jsem k ohni, ulomil kousek bagety a hodil ho do plamenů, jako oběť bohům. Nemyslím, že opravdu milovali vůni spáleného jídla. Podle mě šlo jen o starý zvyk, ale ani tak jsem neviděl důvod ho porušit. Tradice jsou důležité. "Tak otče, myslete na mě v dobrém." Pomyslel jsem si a vrátil jsem se ke stolu.

Cheirón vzal lžičku a zacinkal na sklenici. Místnost ztichla v očekávání jeho slov.

"Rád bych vám představil Nica di Angela a Marcuse Blacka, Hádovy syny." V místnosti to zašumělo. Stejnou směsicí emocí, jako předtím. Ale zdálo se, že to Cheiróna nijak zvlášť nerozhodilo. Za těch několik set let života už asi zažil i horší věci, než je otevřená nedůvěra. Přejel místnost pohledem a pokračoval: "Marcus bude dočasným instruktorem šermu a boje s nestvůrami." oznámil jim.

Vstal jsem a probodl ho pohledem. "Cheiróne." Nico do mě pod stolem kopl. Nechtěl, abych vyvolával rozruch. "Bude mi ctí." dokončil jsem se zaťatými zuby. Nečekal jsem to. Ve skutečnosti jsem předpokládal, že se po mně bude chtít, abych udělal práci, kterou ostatní nemohou, ať už by šlo o nesplnitelnou výpravu, nebo jinou sebevražednou akci. Ani v nejmenším jsem neměl v úmyslu učit bandu puberťáků, jak zacházet s mečem.

Jakoby z dálky jsem uslyšel zaražený potlesk. Hučelo mi v uších. Byl jsem naštvaný. Měl jsem rozostřený pohled a kolem sebe jsem viděl temnotu.  Sedl jsem si na židli, abych neupadl. Na jídlo už jsem neměl chuť.

Já přece nemůžu být instruktor. Lidi se mě bojí. To je absurdní. Copak se Cheirón, dočista pomátl?

Z myšlenek mě vytrhl křik. "Hej! Pomóc! Země, ona ..!" dovnitř vběhl kluk, mohlo mu být dvanáct, možná třináct, rozcuchané světlé vlasy mu v kadeřích splývaly podél obličeje, v kouřově šedých očích se zračil děs. Nejspíš od Athény, odhadoval jsem. V místnosti zavládl chaos. Všichni se začali urychleně zvedat od stolů. Cheirón se snažil utišit táborníky, ale bez zjevného výsledku.

Vyskočil jsem od stolu a rozběhl se k východu. Koutkem oka jsem viděl Percyho, Annabeth, Lea, Nica a Reynu. Ucítil jsem motýlky v břiše a málem jsem narazil do zdi (naštěstí jsem se na poslední chvíli stačil rozplynout do stínů, jinak by to byl vážně trapas). Všichni jsme se snažili co nejrychleji dostat na místo, odkud přiběhl tem kluk. Zahlédl jsem pár táborníků, kteří pobíhali kolem rychle se zvětšující díry v zemi, a snažili se vytáhnout ty, kterým hrozilo pohlcení téhle samorostoucí jámy - nebo čehokoli, co to doopravdy bylo.

Slyšel jsem Nica, jak na ně volá, aby odtamtud zmizeli. Nedali si říkat dvakrát. No, aspoň že tak. Když jsem se dostal dost blízko, Nico už seděl na zemi a snažil se to zastavit. Bez výsledně. Viděl jsem krůpěje potu, stékající po jeho čele. Oběma ruce měl zabořené do hlíny a silou, kterou nám poskytovala naše krev, se snažil trhlinu uzavřít, ale bylo vidět, že ho to stojí veškerou energii. Položil jsem mu ruku na rameno. "Jdu tam." Po dlouhé době jsem se zase cítil jako správný starší bratr.

S námahou zvedl hlavu a podíval se na mě nevěřícným pohledem. "To je šílený." Přikývl jsem, ale věděl jsem, že nemám na výběr. Někdo to musel zastavit. Nevěděl jsem, co dělám. Jednal jsem na základě instinktu, nebo možná šílenství, to už se nikdo nedozví. Bezmyšlenkovitě jsem skočil do jámy. Vážně, geniální tah, došlo mi, když jsem ztratil pevnou půdu pod nohama.

Padal jsem dolů. Co jsem si sakra myslel? Neměl jsem nejmenší tušení, jak to mám zastavit. Podíval jsem se pod sebe. Měl jsem nanejvýšl pár vteřin než narazím do dna. Možná když... Je to pitomost, ale můžu to zkusit. Měl jsem určitou představu o tom, co se tu děje. A jestli je to to, co si myslím, mohlo by to fungovat. A jestli mám vážně pravdu, tak jsme v mnohem větším průšvihu, než by si kdo pomyslel. Vytáhl jsem meč. Tak otče, doufám že mi pomůžete, řekl jsem si v duchu. Sáhl jsem do sebe. Snažil jsem se najít energii. Soustředil jsem se na všechen vztek, a zášť, smutek a samotu, na všechno, co mě celé roky ubíjelo, a vytáhl jsem to na povrch. Všechnu temnotu jsem soustředil do meče. Cítil jsem, jak mě opouští všechna síla. V duchu jsem odhadoval vzdálenost ke dnu. Nesměl jsem se splést, jinak hrozilo, že skončím s polámanými kostmi někde na dně jakési prolákliny.

Sevřel jsem meč ještě o něco pevněji. Když jsem cítil, že se můj pád blíží ke konci, natáhl jsem obě ruce před sebe a rozmáchl se. Vší silou jsem zabořil meč do země a těsně předtím, než bych býval sám dopadl, jsem se rozplynul do stínů.