Hádův syn

Zloba

Rozrazil jsem dveře hlavní budovy. Dorazil jsem na "válečnou poradu" ohledně mojí výpravy. Kolem ping-pongového stolu (to je na dlouhé vysvětlování) seděli hlavní instruktoři srubů a deset centurionů. Řekové a Římané pohromadě a nikdo nechce nikoho zabít. Vždycky mi to připadalo úsměvné. Všichni se na mě dívali, ale nevšímal jsem si toho. Na to jsem byl moc rozčílený. Příliš vyvedený z míry. Měl jsem namířeno rovnou k Cheirónovi.

"Proč jste mi to neřekl?!" vyjel jsem na něj. "Věděl jste to a nic jste mi neřekl. Proč?" chtěl jsem vědět.

Sklopil oči k podlaze. "Víš chlapče, někdy není dobrě vědět..."

"Ale někdy je vědění pro přežití nezbytné!" odsekl jsem. Země kolem mě zčernala a vynořovali se z ní bílé kostlivčí ruce. Neměl jsem náladu na jeho obhajobu. Ať už řekne cokoli, neomluví to fakt, že mlčel. Že se nezmínil ani slovem, nic nenaznačil.

"Ehm... Marcusi.." začala Annabeth. Mávl jsem rukou a všechno to zmizelo. Cítil jsem, jak se mi vztekem rozšiřují nozdry. Rozčíleně jsem se rozhlížel po místnosti a propaloval je pohledem. Nikdo z nich za to nemohl ale já se na ně přesto nemohl přestat zlobit. Bezdůvodně. Byl jsem naštvaný na celý svět. Proč zrovna já?

Cheirón si odkašlal. "Mohl bys nám říct to proroctví, prosím?"

Cítil jsem na sobě pohledy lidí v místnosti. Chtěl jsem se otočit a utéct...utéct svému osudu. Ale věděl jsem, že nesmím. Nebo lépe řečeno, že nemám kam.

Nadechl jsem se a zopakoval jim ty verše.  Nikdo nepromluvil. No, bylo to lepší než kdyby řekli něco jako: "To je nám líto..." nebo "Nemusí to být tak jak to vypadá..."

Věděl jsem, co to znamená a někteří z nich také, a ti, co ne, se snažili vypadat tak, jako by tomu rozuměli. Rád bych věděl, kdo byl kdo.

"Takže...?" prolomil jsem ticho.

"...si s sebou musíš vzít šest společníků." rozhodl Cheirón. "Napadá tě...?"

"Percy!" skočil jsem mu do řeči. Možná trochu neurvale, ale teď jsem neměl pocit, že si zaslouží moji úctu. "Už jsem přemýšlel a chtěl bych mít s sebou Percyho...a Annabeth."

Percy se podíval na Annabeth. Proběhl mezi nimi rozhovor beze slov. Líbilo se mi, jak si tu dva rozumějí. Byla to jedna z věcí, které jsem Percymu záviděl. On se na mě podíval a přikývl. "Zachraňovali jsme svět už dvakrát, tak proč si to nezopakovat?" Chytil Annabeth za ruku. "Jdeme do toho s tebou."

Byl jsem rád. Tyhle dva při svojí výpravě budu potřebovat. Abychom měli aspoň malou šanci na přežití. V hlavě se mi začínal rodit plán. " A taky Leo, Nico, a Kalypsó..."

"Tak prr..." pokoušel se mě zastavit Cheirón. "Kalypsó..."

"Technicky vzato je polokrevná." odbyl jsem ho. "A jsem si jistý, že ji na výpravě budeme potřebovat." Nehodlal jsem se o tom bavit. Věděl jsem, proti čemu stojím a chtěl jsem s sebou mít lidi, kterým věřím a kteří by mohli výpravu ovlivnit. No, věřím. Vlastně jsem s nimi nikdy ani nemluvil z očí do očí. Pracoval jsem s tím, co jsem o nich věděl z předchozích výprav. Jen z pozorování.

"Dobře." prohlásil Cheirón. "Má někdo někdo proti?"

Všichni pokyvovali hlavami a souhlasně mumlali.

"Ale je to jenom šest!" ozval se Travis z Hermova srubu. "Na výpravu jde Marcus, Leo, Nico, Percy, Annabeth a Kalypsó, ale je jich jenom šest." Ikdyž měl pravdu, musel jsem se usmál, když jsem si všiml, jak to zmateně počítá na prstech.

Pak mě polil studený pot. Věděl jsem, koho s sebou musím vzít. Ne. Co když se jí něco stane? Nechci ji brát s sebou. Ale budu muset.

"Reyno..." otočil jsem se k římanům, "půjdeš se mnou, totiž, s námi?"

Nejspíš jsem ji vytrhl z myšlenek. Když jsem na ni promluvil, škubla sebou a podívala se na mě.

A já nedokázal vnímat nic jinýho než její modré oči. Okolní svět pro mě přestal existovat. Měl jsem pocit, že mi v břiše poletují motýli. Dokázal bych tam stát celé roky a jen na ni koukat. Stačilo by mi to.

Otočila se a domlouvala se s centuriony jednotlivých kohort. Přinutil jsem se od ní odtrhnout oči. Velmi nerad. Ale časem by si toho někdo všiml.

"Dobrá, půjdu taky." ozvala se Reyna.

Přihlouple jsem se usmál, za což bych se nejradši jednu vlepil. Tál jsem z ní. Kdyby ses ptal, ne, nestává se mi to často. Vlastně, tohle bylo poprvé.

"Měli bychom probrat cestu." prohlásila Annabeth. "Kam máme vlastně jít? A čím?"

"Poletíme Argem II." oznámil jsem. "Máme čas do zimního slunovratu, takže přesně tři týdny. A musíme letět do Mare Nostrum." Ještě jsem ve Středozemí nebyl. Nebýt to sebevražedná výprava, byla by to hezká destinace na dovolenou.

"Marcus má pravdu." souhlasil Cheirón. "Měli byste vyletět co nejdříve. A možná by se vám hodil Grover."

Grover byl nejlepší kamarád Percyho a mimochodem satyr. Teď byl vůdcem rady kopinatých starších. Býval to ustrašený mladý kozel a teď...no, běžní smrtelníci by ho asi nazvali bláznivým aktivistou za životní prostředí. Ale jinak celkem sympaťák.

"Co říkáš Marcusi?" zubil se na mě Percy. Byl to jeden z jeho nejlepších přátel. Chápal jsem, proč byl tak nadšený z nápadu vzít ho s sebou.

"No, já myslím, že je to skvělý nápad." přitakal jsem. Nemyslel jsem si to. Jen další člověk (v jeho případě vlastně satyr), který bude ve smrtelném nebezpečí.

"Výborně." vložil se do toho Cheirón. "Měli byste vyplout zítra ráno, takže vám doporučuji jít se prospat." a s těmito slovy ukončil schůzi. Neměli jsme plán. Neměli jsme nic. Předpokládal jsem, že to jen nechce rozebírat s ostatními táborníky. Předchází panice. Chytré.

Odcházeli jsme do svých srubů. Vedle mě se objevil Nico. "Tohle není dobrý..." poznamenal a já s ním musel souhlasit.

Jestli tohle přežijeme...