Hádův syn

Minulost

Chtěl jsem se jít podívat na palubu za Nicem, tak jsem Reynu jemně položil na postel a vyšel z pokoje.

Vyskákal jsem po schodech nahoru. V hlavě se mi objevil obraz mě, jako tříletého caparta, jak jsem skákal panáka. Zarazil jsem se. Tuhle vzpomínku jsem neznal. Teda, byl jsem to já, ale nepamatoval jsem si to. No super. Teď se ještě občas budu vracet do minulosti. To mi tak chybělo. Přestal jsem nadávat a soustŕedil se na vzpomínku.

Doskákal jsem na hlavu panáka a rozhlédl se kolem sebe. Mohl být červen - nebo nějaký jiný letní měsíc. Všechno kolem mě bylo velký...no jasně, byly mi asi tři roky.

Stál jsem na náměstí nějakého menšího městečka. Můj panák byl nakreslený na kočičích hlavách (takový tý silnici skládaný z kostek).

A pak mi to došlo. Byl jsem v Římě. Ne...to je blbost. Moje matka byla z Řecka. Pamatoval jsem si její olivově zelené oči, teplý úsměv a lesklé bílé zuby. Nemohl jsem se narodit v Římě. Byl jsem Řek. Můj otec byl Hádes, né Pluto.

Na nos mi sedl motýl. Moje malé Já natáhlo ruku a chňaplo po něm. Motýl se vznesl a letěl dál. Chtěl jsem zastavit a najít důkaz, že nejsem v Římě, ale ten capart - vlastně já - se rozběhl za motýlem a snažil se ho polapit. Vyskakoval jsem a mával na něj, ale on se rozletěl vzhůru k nebi.

Sedl jsem si na silnici a začal jsem popotahovat. Vzduch kolem mě zamrzl. Zvedl jsem hlavu a slzy mi stékaly po tvářích.

Nade mnou se objevila černá postava. Přes slzy jsem pořádně neviděl. Sakra, to jsem musel brečet?!

Černá postava promluvila hlubokým hlasem. "Jsi můj syn. Budeš velký hrdina a bojovník a spolu se mnou budeš vládnout světu. Pro slzy ve tvém životě není místo." prohlásil chladně. "Teď jsi k ničemu. Jsi slabý. Život tě naučí všemu, co budeš potřebovat a až se z tebe stane bojovník nez citů, takový, který nebude znát slitování přijdu pro tebe. Až pak se staneš mým synem!" řekl a zmizel.

Byl jsem v šoku. Nevěděl jsem, co jsem právě viděl. Moje malé já si otřelo slzičky, jako by rozumnělo slovům svého otce. Postavil jsem se na baculaté nožky a rozcupital se zpátky k panákovi.

Z okna jednoho z domů jsem uslyšel matčin hlas: "Mio...? Oběd." Rozběhl jsem se ke dveřím jednoho domu. Když jsem sáhl po klice, vzpomínka se rozplynula.

Byl jsem to zase já - teda já jako moje starší já. Zatočila se mi hlava a po stěně jsem se svezl na zem. Měl jsem mžitky před očima a snažil jsem se pochopit, co jsem viděl.

Můj mozek to prostě nebyl schopný zpracovat. Před očima mi svět sčernal a já omdlel.

~Reyna~

Chvíli po Marcusovi jsem šla na palubu. Přemýšlela jsem o tom, jak u mě ležel. Lepšího kluka jsem si nemohla přát. V duchu jsem děkovala bohům za to, že se tady byl pro mě. Vždycky když jsem ho potřebovala tady byl, aby mi řekl, že to bude dobrý.

Co to....? Marcus tam stál opřenej o zeď a rukama se držel za hlavu. Pak se přerývavě nadechl a švihnul sebou o zem.

Rozběhla jsem se k němu.

"Marcusi? Marcusi????!"