Hádův syn

Stromboli

Ráno jsem se probudil dole pod postelí s Télosem pod hlavou. Zajímalo by mě, jestli ti byl jen sen. Vylezl jsem z pod postele.

Na nočním stolku leželo ocasní pero Fénixe. Nebyl to sen...

Nevěděl jsem, jestli o tom mám říct ostatním. Přece jen to bylo naprosto absurdní. Co by dělal bájný pták u nás na lodi?!

Mezitím, co jsem přemýšlel o blbostech jsem došel na palubu. Leo musel v noci vyhodit kotvu, protožr hsme byli jen pák kilometrů od ostrova, kolem kterého jsme včera pluli. Viděl jsem Stromboli, majestátně tyčící do nebe.

"Čau." poklepal mi na rameno Nico, který se objevil za mnou. "Na co koukáš?"

Kývl jsem směrem k ostrovu.

"Stromboli? Co tam?" teď už na ostrov koukal i Nico.

Pokrčil jsem rameny. Nevěděl jsem proč, ale ten ostrov mě přitahoval. Nico to vycítil.

"Všichni ještě spí." prohodil. "Nejdem to prozkoumat?"

Byl jsem mu vděčný za to, že to navrhl. Asi bych vážně nemohl v noci spát, kdybych nezjistil, co tam je.

Mrkl na mě, popadl mě za ruku a rozplynuli jsme se do stínů. Vynořili jsme se pod sopkou. Málem jsem narazil do kusu skály, kterej tu ubyl po poslední erupci.

"To jsi plánoval?!" povytáhl jsem obočí.

Vyplázl na mě jazyk. "Jo!" Zřejmě to nechtěl rozebírat.

Nečekal na mě a šel hledat něco, co by nám mohlo říct, proč jsme tady. Obešli jsme sopku a nic. Prostě tam nebylo nic, co by stálo za řeč.

"Co teď?" podíval se na mě Nico. Zjevně začal pochybovat o mým úsudku.

Skousl jsem si ret. Musí tady něco být. Přece nejsem blázen (no dobře, možná trochu jo, ale to sem nepatří).

Sáhl jsem do sebe a rozhlédl se po okolí ze vnitř. Pomocí otcových sil jsem prozkoumával krajinu. Když už jsem si myslel, že jsem nás sem zatáhl jen tak, ucítil jsem něco...neobvyklýho.

"Tam." ukázal jsem Nicovi na...úplně normální stěnu sopky.

"Co?" nechápavě se na mě podíval.

Povzdehl jsem si a došel jsem ke skále. Položil jsem na ni ruku. Ze vnitř se ozývalo dunění. Bylo to jako kdyby ta sopka měla...srdce? Doufám, že ne.

Přinutil jsem kameny, tvořící stěnu, aby popraskaly. Praskliny se šířili po stěně. Byl jsem spokojený se svou prací. Poklepal jsem na stěnu a ta se rozpadla.

Usmál jsem se na Nico a šel jsem dovnitř. Nico mě následoval. V sopce byly uličky - malé a nenápadné, ale byly.

Šel jsem za zvukem. Za tím duněním, které mě zneklidňovalo. Procházel jsem chodbami a snažil se, zapamatovat si cestu (nikdy nevíte, před kým budete utíkat).

Pak se na konci chodby rozsvítilo červené světlo. Došli jsme do středu hory. Opatrně jsem nakoukl do obrovské jeskyně.

Už jsem chápal to dunění. Celou jeskyni obsadili kyklopově, kteří kovali zbraně. A ne, nebyli to kyklopové z dílen Percyho otce. Byli to severní kyklopové - a já marně přemýšlel, jak se sem dostali.

"Musíme pryč!" pošeptal jsem Nicovi.

Asi to nebylo nejodvážnější, ale otočil jsem se a zdrhal jsem. Proti tolika kyklopům jsme neměli šanci. Jestli nás tady najdou, tak se ven nedostaneme.

Otázka je, co tady vlastně chtěj. Tady nemaj co dělat (a už vůbec ne vyrábět zbraně)! K čemu?! Pokud vím, žásná válka se nechystá...nebo snad jo??

Super. Spousta dalších otázek bez odpovědí...