Hádův syn

Fénix

Díky Hekaté jsem se vůbec nevyspal. Pořád dokola jsem rozebíral to, co mi řekla. Rozhodnutí...co ode mě všichni očekávají??

Bylo mi na nic. Zase jednou. Proč nemůžu být normální smrtelník? Bez takových problémů. Všechno by bylo jednodušší.

Loď se klidně pohupovala na vlnách. Došel jsem k oknu a koukal na hvězdy. Zoe...měl jsem ji rád. Byla to dobrá lovkyně. V duchu jsem děkoval paní Artemis, že jí dala aspoň takovýhle život. Nezasloužila si umřít. Proč ti nejlepší hrdinové vždycky odejdou jako první?

Topil jsem se ve svých myšlenkách a nepřítomně koukal na oblohu. Nic jiného mi ani nezbývalo.

Uviděl jsem obrys ostrova. Ve tmě jsem toho moc neviděl, ale i tak jsem rozeznal sopku, tyčící se nad ostrovem. Stromboli...

A pak se nad ní něco mihlo. Byla to ohnivá čára, jako kometa nebo tak něco.

Mohlo by to být znamení? Najednou změnila směr a mířila ke mně. Odskočil jsem od okna ve chvíli, kdy jím ta ohnivá věc proletěla a sklo se roztříštilo na spoustu malých kousků.

Přitiskl jsem se na zeď a pozoroval to. Z koule se vynořila hlava s dlouhým krkem, zobák, křídla...byl to pták. Pták v ohni.

Je jedna legenda o ptákovi v ohni. O fénixovi. Fénix je bájný pták, který se vyskytuje v mytologiích mnoha národů. V podrobnostech se jednotlivé mytologie liší, základním atributem je však fakt, že Fénix zemře spálením sebe sama a opět se ze svého popela narodí. Nejstarším uváděným Fénixem je egyptský pták Bennu, který je zobrazován jako volavka nebo sokol s volavčí hlavou. V antice přilétá starý Fénix jednou za 500 let do chrámu v Héliopoli, kde shoří a znovu se narodí jako mladý pták. Číňané svého Fénixe nazývají Feng-chuang, ačkoliv ten se od řeckého Fénixe značně liší.

Fénixovy údajné vlastnosti: Najít ho nelze, neboť místa, kde se nachází, jsou tajemná a neobjevitelná. Pokud by se někdo (nejen člověk) pokusil ublížit mu, je odsouzen k věčnému zatracení. Vládne neuvěřitelnou, božskou mocí, avšak využívá jí jen velmi zřídka.

Co z toho je pravda, to jsem nevěděl. Nikdo žijící Fénixe zatím neviděl, takže jsem byl jediný, kdo má možnost to zjistit.

Natáhl ke mně krk a pootočil hlavu na stranu, aby si mě mohl prohlédnout. Upřel na mě své ohnivé oči.

A pak otevřel zobák a z hrdla mu vyšel krásný zvuk. Slyšeli jste někdy hrát někoho na lyru? Protože přesně tak to znělo.

V mé hlavě se ozval hlas. Byl zpěvný a vysoký, ale ne nepříjemně. "Kdo jsi? A proč jsi mě zavolal?"

Nevěděl jsem, jak to myslí. Já přece nikoho nevolal. Překvapeně jsem na něj koukal. Stále na mě zíral a tak jsem to zkusil. V duchu jsem zachytil jeho myšlenky a odpověděl mu.

"Já? Nikdy bych si nedovolil vás volat, Fénixi." Pokývk hlavou. V myšlenkách jsem slyšel jeho souhlasné zamručení.

"Máš silnou auru, polobožský. Přitáhla mě sem. Byl jsi to ty."

To mě vyvedlo z míry. Nejsem tak důležitý, abych dokázal povolat bájného Fénixe. To není fyzicky možné.

Otočil hlavu a vyškubl si jedno z ocasních per. Přihopkal ke mně (vypadalo to vážně dost legračně) a natahoval ke mně zobák s perem. Natáhl jsem ruku a vzal si ho. Na dotek bylo teplé a hebké. Překvapilo mě to.

"Děkuji." Poklonil jsem se mu.

"Bude se ti hodit. Nezapomeň na mě." Kývl na mě hlavou a roztáhl křídla. Byla to ta nejkrásnější věc, jakou jsem kdy viděl (když nepočítám Reynu).

Vzlétl a za ním zůstávala rudá čára, jako po letadle. Stál jsem a oněměle jsem koukal do tmy. Na tohle asi nikdy nezapomenu...