Hádův syn

Glaukos

~Annabeth~

Byla jsem pod vodou. Nemohla jsem dýchat. Mrkala jsem, abych dostala vidu z očí. Byli jsme na dně oceánu. Had nás pustil, ale nevzdaloval se od nás - nejspíš pro případ, že bychom byli tak hloupí a pokusili se utéct.

Do plic se mi dostala voda, ale netopila jsem se. Nějaká síla mi dovolila dýchat vodu. No, aspoň neumřu tak rychle. Mysli pozitivně, přikázala jsem si. Jsi dcera Athény. TY ovládáš strach, ne ON tebe! Tep se mi zklidnil.

Percy stál vedle mě a vrtěl hlavou, aby se vzpamatoval. To mi pomohlo, dostat se zas do své kůže. Mozek mi začal pracovat na plný obrátky. Mohli jsme být tak pětasedmdesát metrů pod hladinou. Toho hada bychom snad zvládli...

"Á, hosté dorazili." ozval se hluboký hlas. Rychle jsem se obrátila (teda tak rychle, jak to bylo možný na dně oceánu. Směrem k nám si to kráčel...člověk? Postava byla lidská, ale tělo měl pokryté lasturami.

Nejspíš jsme se netvářili zrovna dvakrát nadšeně, protože se ušklíbl a prohlásil: "Vám se nelíbím, co?"

"Ale...."

"Víte vůbec, kdo já jsem?!" zvedl ruce. Mělo to být působivé gesto ale z podpaží mu vyrůstaly mořské korály, takže to bylo spíš nechutný.

"Jasně." snažil se Percy zamaskovat prvotní leknutí, "vy jste ten...no ten..."

"Glaukos! Nejmocnější mořský démon! Postrach všech..."

"Jo jo. Chápu. " tak za tohle bych Percymu nejradši utrhla hlavu.

"Kdybys nebyl můj bratr, rozdrtil bych tě na mořskou pěnu, Percy Jacksone." stiskl k sobě čelisti ten, Gakos nebo Glaukos nebo jak se jmenoval. Tohohle boha - nebo mořského démona - jsem neznala. Nevěděla jsem, co znázorňuje a to mě zneklidňovalo.

Jason od loňského léta běhal mezi tábory a stavěl svatyně menším bohům (vzpomněla jsem si na Kymopleiu, bohyni bouří, která nám málem zničila loď). Tak jsme měli přehled o všech bozích. Všem jsme obětovali, všechny jsme uctívali, všichni byli spokojení.

Ale o Glaukosovi? Ani ťuk.

"Nikdo mě nezná. Pff." odplivl si. "Můj vlastní otec mě vyhnal z paláce. Moje matka mnou opovrhuje. Můj vlastní bratr Tritón se mi vysmál. A vy, titěrní polobozi mě nerespektujete. Nebojíte se mě."

"Tvůj otec...myslíš Poseidón?" Percy se podrbal v týle. Asi se mu nelíbilo, že tohle je také jeho bratr. Nemohla jsem se mu divit. Většina Poseidónových - nebo Neptunových - dětí byla taková...no výbušná, divoká a zlá. Percy měl spoustu sourozenců, za které by se nemusel stydět ani sám Tartar.

"No ne, vážně? Ty jsi na to přišel?" protočil Glaukos panenky. Měl jedovatej pohled - teda, ne že by tě to zabilo, ale jako by tě propaloval. Připomměn mi katoblepasy, ale vážně jsem nechtěla zjišťovat, jestli má taky jedovatý dech.

"Nesnáším otce." zaťal Glaukos zuby. "Vlastně, pro tvoji smůlu nesnáším celou svou rodinu." krutě se usmál.

No tak to je super. Nemohl by nás prostě pozvat na čaj, dát nám sušenky a popřát šťastnou cestu?

Percy vytasil Anaklusmos. Já vytáhla dýku z kosti drákona. Před rokem mi ji dal Gigant Damasen. Při vzpomínce na něj jsem se musela usmát a to i přes to, že jsme tam stáli bok po boku a čekali na smrt.

Glaukos mávl rukou had rozevřel čelisti a vyrazil...