Hádův syn

This is reality...

Tak a dost. Pro jeden den je těch deprimujících okolností až příliš.

"Sice pozdě, ale přece." Tartar zkřivil tvář v jakési grimase, která by mohla být úsměv.

"Jdi k čertu." rozkřikl jsem se na něj.

"Ale no tak." zavrtěl nade mnou hlavou, jako bych byl jen dítě, které něčemu nerozumí. "Musíš být nadšený, z toho, že tu jsem." usmál se na mě.

"Vážně?! Tak to mě asi moc neznáš, nebo seš prostě jenom pitomej." odsekl jsem. Kamarádi jen mlčky přihlíželi a čekali, co se stane.

Tartar si pohoršeně odfrkl. "Já že tě neznám. A proč si to myslíš...Markie." uchechtl se.

Ta věta pro mě byla jako rána pěstí do břicha. Markie...on mi řekl Markie. Tak mi říkala jen moje matka.

"Jak...jak to víš?!" třásl jsem se po celém těle."

"Přemýšlej, Markie." obrátil se a zmizel.

Svezl jsem se na kolena a praštil pěstmi do země. Podlaha, do které se propadali kamarádi ztvrdla. To by mohla být dobrá zpráva, kdyby v ní nevězeli až po ramena.

Pomalu jsem se zvedl. Měl jsem vztek. Na bohy. Na matku. Na Tartara. Na všechny!!!

Uvolnil jsem tu vlnu a nasměroval svůj hněv do země. Země vybuchla. Kolem mě létali kusy podlahy, ale bylo mi to jedno. Dosedl jsem zpátky na podlahu a koukal do prázdna.

Moje síla se dala nejlépe uvolnit vztekem. A to se mi moc nezdálo. Vztek není dobrej. Zatemňuje mysl a omamuje smysly.

Kamarádi stáli kolem mě v kruhu. Zvedl jsem k nim oči. Ani jsem se nesnažil skrýt slzy tekouví po mých zaprášených tvářích. Trhaně jsem se nadechl a potlačil jsem vzlyk, který se mi dral z úst.

"Omlouvám se." sklopil oči Percy. "Byl jsem hlupák. Měl jsem ti věřit."

"My všichni jsme ti měli věřit." přidala se Annabeth. "Chtěl jsi nám pomoct."

"A to udělal naposled." zahřměl v místnosti hlas.

Vyletěl jsem na nohy. "Otče...?"

"Neuposlechl jsi mou vůli." procedil skrz zaťaté zuby. "Kvůli dceři Bellony a těmhle ostatním spratkům."

"Ale otče...."

"Dost!" přerušil mě. "Nebudeš se s ní tahat. Ani s těmi ostatními. Ty a Nico dokončíte výpravu a stanete se hrdiny."

"To nejde, otče. Jednal jsem tak, jak jsem uznal za vhodné. Jak říkáte jsou věci, které se musí stát. A já si vybral cestu s přateli a s holkou, kterou miluji." zadíval jsem se mu do očí.

Hádovi začalo cukat v oku. Obrátil hlavu k Reyně. "Co jsi to udělala z mého syna. Za tohle tě zabiju." Zvedal ruku s mečem.

Došel jsem k Reyně a objal jsem ji. "Ona, ze mě udělala toho nejšťastnějšího hádova syna. Možná byste jí měl spíš poděkovat." vložil jsem se do toho.

"Za tohle zaplatíš." propaloval Reynu pohledem.

Přitiskl jsem ji k sobě blíž a vzdorně vystrčil bradu. "Nedovolím, aby jste jí ublížil vy, ani nikdo jiný."

Hádes zalapal po dechu. Výraz v obličeji ztvrdl. "Za tohle ještě zaplatíš, dcero Bellony." nechal výhrůžku ve vzduchu, máchl pláštěm a zmizel.

Opřel jsem se bradou o reyninu hlavu (přece jen jsem byl o pár centimetrů vyšší). Cítil jsem a krku její teplý dech.

Všichni se vzpamatovávali z událostí posledních několika minut. Percy něco říkal Annabeth, Leo a Kalypsó se drželi za ruce a Nico s Groverem jen koukali do zdi.

Sklonil jsem hlavu a rty se Reyně otřel o ucho.

"Miluju tě a vždycky budu, ať už si bohové myslí cokoli." zašeptal jsem tak, aby to slyšela jen ona. "Nenechám si tě proklouznout mezi prsty." usmál jsem se.

"A budu tu vždy pro tebe, to přísahám při řece Styx." slíbil jsem jí. Odtáhl jsem se a políbil ji.

Měl jsem strach, ale dokud tu bude ona, budu bojovat, ať už nám osud přichystal cokoliv...