Hádův syn

Jak já to dělám...?

Afros nás dovedl - odhadem pár kilometrů - za město, a pak se rychle vypařil. Zůstali jsme sami na dně oceánu.

"Percy...? Kde přesně jsme?" prohráhl jsem si rukou vlasy, ikdyž pod vodou to bylo naprosto zbytečný.

"Já nevím." Percy se zmateně rozhlížel. To bylo asi poprvé, co se neuměl zorientovat v říši svého otce, ale nepřikláfal bych tomu velkou váhu. Nejspíš to dělaly ty kouzelný hranice.

"Co budem dělat?" Leo už si z opasku stihl vytáhnout nějaký součástky a něco montoval. Během pár vteřin to složil a zase rozložil. Ten kluk byl hyperaktivní i na poloboha.

"Nemám tušení." odfrkl jsem se. "Nechali nás uprostřed oceánu stopovat oliheň. Copak jsme lovecký psi?!"

Reyna mi položila ruce kolem ramen. "To je dobrý."

Mrkla na ostatní. "Tak prostě počkáme na tu oliheň."

Asi to zakřikla. Uslyšel jsem řev. Docela by mě zajímalo, jak se mohl ten zvuk tak dobře nést pod vodou, ale neměl jsem čas o tom přemýšlet. Vytáhli jsme zbraně a postavili se tý nestvůře. Ode dneška nesnáším olihně. Ta věc měřila aspoň dvacet metrů! A bohužel pro nás neměla ráda salát. A já si bláhové myslel, že to nebude tak strašný, než ta věc vytáhla chapadla.

Víte jak je těžký, vyhýbat se ve vodě chapadlům obří olihně, která se vás snaží zabít?! Stíhali jsme to jen tak tak a to i s Percyho pomocí. Dělal co mohl, ale i tak to vypadalo bídně.

Povedlo se mi jí několikrát seknout do chapadla, a soudě podle rudých mraků ve vodě, na tom ostatní byli podobně. A olihni to zřejmě vůbec nevadilo.

"Takhle to dál nepůjde." křičela Kalypsó.

"A co chceš dělat?" Vypískl Leo. Oháněl se kladivem, a upřímně řečeno, šel by z něj strach, kdyby neměl metr padesát.

"Nemůžeš jí donutit utéct Percy?" teda Nico je docela optimista.

"A co kdyby jí spolklo dno?" Tihle dva si docela rozuměli.

Dál jsme odráželi útoky olihních chapadel a pak se něco pokazilo. Reynin gladius zůstal vězet v jednom z chapadel a druhé ji odmrštilo na korálový útes. A se mnou to šlo jak na horský dráze. Cítil jsem strach, zoufalství a smutek, ale to všechno nahradila vlna vzteku.

"Reyno!" zakřičel jsem a nechal vztek vyplavat na povrch. Nico naštěstí pochopil situaci a pomohl mi. Před očima se mi objevily mžitky, ale na to jsem neměl čas. Obrátil jsem se a plaval k Reyně. Hlava jí bezvládně ležela na ramenou. "Ne...." vzal jsem jí do náruče. Dýchala. Pomalu otevřela oči a podívala se na mě skelným pohledem. Zaplavila mě vlna zoufalství. Odhrnul jsem jí vlasy z očí. "Ty mi neumřeš...nesmíš mě tady nechat. Já...miluju tě." zašeptal jsem a políbil jsem ji.

Postavil jsem se. Teda, vždycky jsem tvrdil, že jestli budu mít někdy někoho, koho budu mít rád, tak ho budu nosit na rukou, ale nikdy jsem to nemyslel doslova.

"Musíme zpátky do Atlantidy." vyhrkl jsem.

Ostatní pořád strnule stáli kolem olihně. "Člověče jak ty to děláš...?" prohodil Leo. Došlo mi, že ještě neodtrhli oči od olihně a byl jsem za to rád. Nemuseli vidět všechno.
Podíval jsem se na nestvůru a spadla mi čelist. Ze dna moře vyrostla pěst a vzala nestvůru do osudověho sevření. Zvedl se mi žaludek.

"Lidi, musíme zpátky!" strčil jsem do Nica. "Reyna..." hlas vypověděl službu.

Vytrhlo je to z zhypnotyzování od obří rozmačkané olihně.

Percy uviděl Reynu. "Je v pořádku?" strachoval se. Tohle Annabeth asi moc nepotěšilo.

"Ne...už vážně musíme jít." snažil jsem se je donutit k návratu do Atlantidy. Reyna měla zlomený dvě žebra a nepříjemně se uhodila do hlavy.

Percy pochopil situaci a povolal sílu moře, aby nás dostal rychle do paláce. Trvalo nám to skoro deset minut a pak jsme se ještě hádali se strážci brány, aby nás pustili do paláce. Hádka skončila ve chvíli, kdy jsem přinutil písek ze dna, aby utvořil malý hurikán kolem stráží. Rozrazili jsme brány a rozběhli se do trůního sálu.

"Vy už jste zpátky?" Julius se rychle postavil na nohy. ...vlastně na ocas.

"Udělejte něco!" křikl jsem na něj. Udiveně se na mě podíval, sklouzl pohledem k Reyně a luskl prsty. Z bočních dveří vešli dva Ichtyokentauři.

Vzali mi Reynu a nesli jí pryč. Očima jsem požádal Juliuse o povolení a šel za nimi.

"Marcusi..." chtěla mě zastavit Annabeth.

"To zvládnete beze mě." odbyl jsem ji.

Jako odpověď jí to stačilo a tak odešla s ostatními za Juliem.

Složili Reynu na postel v malém bílém pokoji a odešli. Sesl jsem si na jedinou židli a vzal ji za ruku.

"To bude dobrý." zašeptal jsem, ale přesvědčoval jsem spíš sebe než ji.

Do pokoje vešel postarší vodní kentaur. Připomněl mi Cheiróna. Měl laskavou tvář obrostlou bílým plnovousem. Doplul až k posteli a podíval se na Reynu. Z kufříku (kterého jsem si předtím nevšiml) vytáhl nějakou mast. Vyhrnul jí táborové tričko a natřel mast na místa, kde byla pod kůží zlomená žebra.

O tuhle mast ho musím poprosit, než odjedeme. Cítil jsem, jak se kosti vrácejí do původního stavu.

Z boční kapsy brašny vyndal obvaz a ovázal jí hlavu.

Představil jsem se mu, poděkoval mu a požádal ho o mast. Na oplátku jsem se dozvěděl, že se jmenuje Ikaros. Dostal jsem malou tubu té masti a povolení vzít Reynu na loď.

Vzal jsem ji do náruče a zamířil k trůnímu sálu, kde byli kamarádi s Juliem.
Už domluvili a čekali na mě.

"Vaše loď je před branami." oznámil nám Julius. "Jakmile vás obklopí vzduch, přijdete o náš dar dýchání pod vodou." Usmál se. "Patří vám neskonalý dík mého lidu. A teď už jděte. Čas na poražení Tartata se krátí." Opustil nás.

Tartaros...tak to je náš nepřítel. Věděli jsme to, ale nikdo z nás to nikdy neřekl nahlas. Až teď nám všem došlo, proti komu stojíme...