Z NULY NA STO

Dominiku?

Hladil mě do chvíle, co si myslel, že jsem usnula. Pak odešel.
Byla jsem strašně unavená a bylo mi zle. Ale usnout mi nešlo.
Slyšela jsem je mluvit. Neslyšela jsem každé slovo a možná jsem i byla ráda, že neslyším všechno.
Ale to, co mi neuniklo, byla slova Jakuba. Ptal se, kde Dominik byl.
A pak mi do srdce zajel nůž. Pomalu si mě vychutnával. Směřoval hlouběji a hlouběji.
Pověsila se na mě, nechtěla mě pustit. Prý Martina. Ta blondýna. Nevím, co se mezi námi stalo. Co mám dělat, Jakube? Nechci o ní přijít. Miluju jí  Nesmí se to dozvědět.
Víc jsem nechtěla slyšet.
Slzy stékaly na polštář a já už nic nevnímala... jen tu bolest.
Chtěla jsem pryč, zpátky domů. Zabouchnout za sebou dveře a nikoho nepustit dovnitř.
Byla jsem jen další z mnoha? Jak jsem mohla uvěřit na pohádky? Byla to všechno jenom lež?
Zavřela jsem oči a viděla všechny ty společný chvíle znova a znova.
Naše první setkání, zprávy a společné odpoledne.
První dárek a společně strávený čas... Všechno to bylo tak skutečné a teď je to pryč...
Objala jsem medvěda, kterého mi Dominik dal to první společně strávené odpoledne.

Slyšela jsem Jakuba, jak se ptá, jak mi je.

Zle, Jakube. Je mi tak strašně moc zle jako ještě nikdy předtím.

Nastalo ticho...
Chtěla jsem vstát a jít za nimi. Chtělo se mi křičet na Dominika, že jsem všechno slyšela. Vyčíst mu, že mě nechal uvěřit na pohádky.
Už se mi podařilo si sednout. Odhodlaně jsem vylezla z postele a vydala se ke dveřím, když mě zastavil Jakubův hlas.
"Ty vole, Niku..."
Chvilka ticha a já stála v očekávání, co přijde dál.
"Není Nikol těhotná?"
Zarazila jsem...

Jako já? Těhotná?

Nevím, jak jsem se dostala zpátky na postel. Měla jsem pocit, že se zblázním.
Posadila jsem se a objala medvěda.
Začala jsem rychle počítat, kdy jsem měla mít své dny a najednou mi to došlo.
V té euforii a v rychlosti, jakou ubíhaly dny s klukama, jsem si ani neuvědomila, že mám zpoždění.
Vždyť jsme si dávali pozor...
A další záblesk.
Dominik byl vůdce a když něco chtěl, tak to dostal. Typický lev.
A já si vzpomněla na dny, kdy ve mně chtěl zůstat.

Instinktivně jsem si sáhla na břicho.
Copak by to šlo tak rychle?
Nikolo, nebuď blbá, nejsi přeci už dítě. Jasně že to jde.

Tak a co teď? Slzy, vztek, pláč... emoce se střídaly a já byla úplně bezradná.

Super holka, tvůj princ tě odvezl daleko od domova. Pak ti byl nejspíš nevěrnej a ty jsi teď tady a ještě k tomu nejspíš těhotná.
Nikolo, za to tě doma fakt pochválí.

V duchu jsem si spílala, vyčítala, že jsem si ani nevšimla, že stojí ve dveřích Dominik.

"Niko? Jsi v pořádku?"
Dívala jsem se na něj a chtělo se mi křičet...
....................................................
Jak bude Nika reagovat? Vybalí na Dominika všechno, co slyšela a nebo si počká, jestli se Dominik přizná sám...