Life in the forest

Přijetí

Zbojníci kolem ohně tančili, hráli na hudební nástroje, zpívali, pili medovinu, dokonce tu byla i skupinka mužů hrající karty. Kera seděla na zemi opřená o kládu a popíjela medovinu. Thomas ji pozoroval. Nevypadala, že by se bavila stejně jako ostatní. Jenom tam seděla a pila medovinu. Thomas upřel svou pozornost na skupinku mužů hrající karty. Kera se na něj podívala a viděla, jak se zájmem pozoruje muže."Umíš to hrát?"zeptala se ho.

"Nejsem zrovna nejlepší, ale ano umím,"odpověděl Thomas. Kera se postavila a šla k němu. Na to kolik toho vypila, chovala se pořád stejně.

"Alane, nechybí vám jeden hráč?"řekla mužům ve skupince.

"Jeden hráč navíc by neuškodil. Zahraješ si s námi pro zábavu?"odpověděl jí muž, který promíchával balíček karet.

"Já ne, ale on ano. Já se budu bavit tím, jak špatně hrajete,"řekla mu Kera a popostrčila Thomase k mužům. Ti mu udělali místo k sezení a on si sednul. Kera stála za Thomasem a pozorovala je. Alan rozdal karty a hra mohla začít.

Thomasovi se nedařilo. Jen jednou vyhrál. Keru jeho prohrávání očividně bavilo, jelikož se mu stále hihňala za zády."Vy opravdu neumíte hrát. V každém z vás se dá tak snadno číst,"zasmála se Kera.

"Tak si s námi zahraj,"pobídl ji Alan.

"Jsi blázen? Vždyť ji učil hrát starý jednoočko,"pronesl jiný muž. Thomas uslyšel, jak Kera skrývá smích."Je lepší hráčka než my všichni dohromady."

"A proto bych si s vámi nezahrála,"odpověděla mu mlha. Kera se podívala na noční oblohu. Byla posetá jasně zářícími hvězdami, které hlídal měsíc v úplňku."Je čas,"pronesla a šla opět k ohni.

"A to mě to začínalo bavit,"řekl Alan a zastrčil balíček karet do kapsy. Všichni muži se zvedli a postavili se kolem ohně. Thomas nechtěl vyčnívat z davu, a tak dělal všechno jako ostatní. Všichni se postavili okolo ohně a v jedné ruce drželi dýku. Thomasovi to nedalo a zeptal se:"Co se děje?"

"Je čas přímání,"odpověděl mu muž vedle něj a díval se k ohni. Thomas se rozhlížel okolo ohně a hledal mlhu. Stála u ohně se čtyřmi muži u ní. Dva z nich měli přes hlavy kapuce a další dva jen masky.

"Každý z nás dává každý den v sázku svůj život. Každý den bojujeme za to v co věříme. V práva lidí. Žijeme tu chráněni před okolním světem a každý z nás musel podstoupit těžký výcvik, aby se sem dostal a pomáhal nám. Jsme svobodní lidé, chránící ty, kteří to potřerbují a já jsem ráda, když se k nám připojí další členové. Dnes večer mezi sebe přijmeme Emmeta a Jonathana od lesních lidí,"pronesla mlha. Muži v kapucích vytáhli dýky a strčili je do ohně. Chvíli počkali a poté je vytáhli ven. Jejich špičky byly rozpálené, zbarvené do oranžova. Muži v maskách si odhrnuli rukáv ze zápěstí a osoby v kápích jim dýky přiložili na kůži. Muži hlasitě sykli bolestí."Nyní jste jedni z nás,"řekla Kera a řízla se dýkou do dlaně, z které jí začala vytékat rudá krev."Má krev je vaše krev, odteď až do smrti."

"Krvi mé krve,"pronesli zbojníci jednohlasně a řízli se též do dlaně. Jakmile to pronesli, začali mužům gratulovat a oslava pokračovala. Kera se prodrala davem k Thomasovi.

"Krásný proslov,"řekl Thomas. Kera se ušklíbla a stoupla si vedle něj. Společně sledovali slavící zbojníky."Takže tohle znamená ta spálenina na tvojí ruce?"

"Ne. Ta má jiný původ. Ale každý, kdo mezi nás patří má spáleninu od dýky na těle,"odpověděla mu Kera. Thomas se jí podíval do očí. Svoje city sice uměla skrývat, ale její oči byly plné smutku."Pojď ukážu ti, kde budeš spát."Kera se otočila a šla ke skalám. Thomas ji následoval. Myslel, že stráví noc v cele, ale ona ho vedla někam jinam.

Šli skalní chodbou osvětlenou pochodněmi. Míjeli otvory ve skále vyplněné dřevěnými dveřmi. Ani jednou se na něj nepodívala, ani s ním nepromluvila. Opět byla nepřístupná."Tady je tvůj pokoj. Není to nic moc, ale je to lepší než spát v žaláři,"řekla mu a odešla do vedlejších dveří. Thomas vešel dovnitř. Měla pravdu. Byla to malá místnost s postelí, stolkem a svícnem, kde hořely svíčky. Thomas se posadil na postel a dostal nápad. Až usne, může zjistit její tvář. Každý normální člověk přece nespí s maskou v posteli. Když uvidí její obličej nechá vytvořit portrét a vypíše odměnu na její hlavu.

Kera vešla do pokoje. Bylo v něm čisto a uklizeno. Marry nebo někdo jiný ho musel uklidit. Kera vzala z poličky knihu, sedla si do křesla u krbu a začala číst. Soustředila se na její obsah, ale ze čtení jí vyrušoval výskot lidí, procházející skalním oknem. Kera zabouchla knihu a vrátila ji zpátky na poličku. Kera se převlekla do své košile. Měla za sebou těžký den a byla unavená. Chtěla si lehnout do postele, ale najednou se něco zalesklo na jejím stole. Byla tam položená drátěná košile a mečem a dýkou. Kera se podívala na dýku. Na jílci dýky byl zasazený rubín a na čepeli byl nápis praesideo tuus victus. Bylo to latinsky a znamenalo to chráním tvůj život. Kera kdysy dostala něco podobného. Matka ji dala dýku, kde byl na jílci také nápis, ale jiný. Stálo tam sloužím tomu v co věřím. Byl to jeden z posledních dárků od matky i otce. Kera položila dýku zpátky na stůl a lehla si do postele. Byla unavená. Zvykla si na masku natolik, že si ji už párkrát zapomněla před spaním sundat, tak jako dnes v noci.

Thomas čekal až výskot venku utichne. Jakmile se tak stalo, podíval se dveřmi, jestli někdo není na chodbě. Nikdo tam nebyl. Thomas se potichu přemýstil do Keřina pokoje. Když zavřel dveře, uviděl mlhu ležet v posteli. Měla obličej zakrytý svými dlouhými hnědými vlasy. Vypadala, jak šlechtična. Thomas potichu našlapoval k její posteli. Kera měla jednu ruku pod hlavou a drukou pod polštářem. Měla lehké spaní. Kera uslyšela kroky, ale nepohnula se. Thomas došel k její posteli a chtěl ji rukou oddělat vlasy z obličeje. Jakmile Kera ucítila, jak se někdo dotknul jejich vlasů, chytila ho za ruku, svalila ho vedle sebe na postel a sedla si na něj. Pod polštářem měla dýku, kterou vytáhla a přiložila ji osobě na krk. Kera se konečně podívala osobě do tváře. Pod ní ležel Thomas, který ji udiveně pozoroval. "Co tu děláš?"zeptala se ho naštvaně a přitlačila mu dýku ke krku.

"Ty spíš s maskou?"řekl zmateně. Ležel pod mlhou, která mu držela dýku u krku a na obličeji měla masku. Ona opravdu není normální dívka, pomyslel si. Spala v mužské košili, skrz kterou jí šlo vidět celé tělo. Thomas si vzpomněl na to, jak ji viděl koupat se v jezeře.

"To v čem a jak spím není tvoje věc,"odpověděla mu a sundala dýku z jeho krku."Co tu děláš?"

"Chci zpátky svoje věci,"řekl jí Thomas. Nemohl jí říct pravdu, a když si všimnul svých věcí položených na stole, dostal záminku. Kera z něj slezla a lehla si zpátky pod přikrývku.

"Tu zbroj si klidně vem, ale své zbraně dostaneš později."Thomas vstal z postele a sebral ze stolu drátěnou košili. Kera si všimla váčku, který měl připevněný u opasku.

"Od koho máš tu dýku?Chráním tvůj život, už jsem to slyšela."

"Od Sophie. Před šesti lety mi ji dala k mojí ochraně a já pro ni mám za dýku dárek,"pochlubil se Thomas a nevědomky si šáhnul na váček. Keře blísklo v očích. Chtěla mu váček vzít a tím mu překazit plány, ale teď ne."Umíš latinsky? Ten jazyk ovládají pouze šlechtici a lidé v klášterech."

"Pokud si nezapomněl moje matka byla šlechtična, takže teoreticky já jsem taky šlechtična a teď padej z mého pokoje a jestli se ještě jednou pokusíš sundat mi masku, poruším svůj slib a zabiji tě." Thomas věděl, že to myslí skutečně, a proto si odešel lehnout do svého malého pokoje. Paličák jeden, pomyslela si Kera. Konečně si vzpomněla odkud zná nápis na té dýce. Patřila jejímu otci dokud mu ji nevzali. Vzali jim tolik věcí, které teď měli patřit jí a ona je chtěla získat zpátky. Přemýšlela, jak je ukradne až nakonec usnula.