Life in the forest

Poslední kněžka

Ahoj všichni, dneska je konečně 24.12 tudíž Štědrý den a já vám přináším dáreček v podání nové kapitoly. Snad se vám bude líbit a nezklame.

Thomas s Kerou projížděli po lesní cestě, kde mezi stromy již šlo zahlédnout hradby mohutného hradu. Byli na cestě už necelý čtyři dny a jejich cesta byla odměněma výhledem na jejich cíl. Vyjeli v lese na kopec, odkud viděli hrad v plné jeho kráse.

„Thomasi, netuším co se na hradě po našem příjezdu stane, ale ať se děje cokoliv nech mě to vyřešit a bude lepší, když budeš mlčet," řekla Kera a pobídla koně, aby sjeli kopec a pokračovali v cestě. Thomas jel hned za ní a děsil se Keřiných slov.

„Proč mě stále děsíš, když tohle říkáš," promluvil Thomas. Nechtěl, aby Kera všechno řešila sama. Chtěl jí pomoct, ale ona ho nenechala.

„Protože by jsi měl být vyděšený. Edgar a jeho muži nejsou ti nejmilejší lidé."

„A proto tam jedeme. Když jsou tak špatní, tak proč se nebojíš ty?" zeptal se Thoomas a podíval se na Keru. Jela hrdě na koni a dívala se před sebe. Nerozeznal zda se bojí či je klidná.

„Protože," začala Kera, ale přestala ve chvíli, kdy jim do cesty skočil muž zahalený v plášti s namířeným lukem směrem na ně a okolo nich se objevili další dva ozbrojení muži, kteří na rozdíl od muže před nimi měli nasazené kapuce. Thomasovi to připomnělo jejich první setkání, kdy na něj takhle mířil jeden ze zbojníků a Kera ho zachránila.

„Podívejme se, kdo to tudy jede," ozval se hlas jednoho z mužů. Jeho tón byl nakřáplý a výsměšný. Thomas si položil ruku na rukojeť svého meče, ale Kera se na koni ani nehnula. Thomas nechápal, jak může být stále tolik klidná, ale právě tohle na ní miloval. Její chladnou hlavu i v těch nejhorších chvílích.

„Jedeme za tvým pánem, Edgarem, takže mi uhni z cesty," řekla drze Kera a Thomasovi se na obličeji objevil úsměv. Miloval její chování, i když ho občas i nesnášel.

„A co po něm chcete?" zeptal se muž s předstíraným zájmem. Na tváři se mu objevil škodolibý úsměv a Thomas měl chuť mu jednu vrazit.

„Tvůj pán má u mě dluh, který jsem si přijela srovnat," odpověděla mu Kera a pobídla koně a chtěla kolem muže projet, ale muž ji chytil uzdu koně a pořádně si ji prohlídl se zaujatým pohledem.

„Kdybych měl ke svému pánovi pouštět každého, u kterého má dluh nebo obráceně, tak by se u něj dveře nezavřeli, takže ať už po něm chcete cokoliv, tak máte smůlu. Radím vám obrátit koně a zmizet než se stane něco moc špatného," řekl muž rázně. Thomas muže probodával pohledem. Kera se naklonila přes krk koně k muži a sundala si kápi, aby si ji mohl líp prohlédnout.

„Tak poslouchej ty jeden tupče. Jestli mi okamžitě neuhneš z cesty a nepřestaneš se po mě dívat, jak na kořist, tak za sebe ani za něho," Kera ukázala na Thomase a mrkla na něho. "neručím," dořekla. Znovu se na koni narovnala a zadívala se upřeně na muže, který stále držel uzdu od jejího koně.

„Věř mi, že pokud mě za tvým pánem nepustíš budeš se mu vzpovídat a poneseš odpovědnost za svůj čin a jestli mě ze Edgarem nechceš pustit jen z důvodu, že má u sebe nějakou další děvku, tak se můžeš uklidnit." Muž zůstal na Keru nevěřícně koukat. Thomas se musel opět usmát nad Keřinou vychytralostí, ale nedokázal pochopit, jak toho tolik o Edgarovi může vědět.

„A kdo jsi a kdo je tohle tintítko?" zeptal se naštvaně muž a rudl vzteky, že ji nejspíš bude muset pustit.

„Tobě se nemusím vzpovídat, ale budiš. Jsem Kera, vůdkyně zbojníků na panství Calverských skal a tenhle muž je můj doprovod a můj strážce. Nuže teď už mě pustíš?" řekla hrdě Kera a na tváři se jí objevil úsměv. Muž si ji nevěřícně prohlédl a potom opatrně pustil uzdu od jejího koně. Thomas nechápal rychlou změnu v chování muže.