The huntress

prolog

Předstupte." Rozkázal nejvyšší mého druhu. Já společně s dalšími padesáti, jsme předstoupili. Usmál jsem se. Můj velký moment za chvíli nastane.

Složil jsem svá křídla za záda a zatáhnul drápy, přesně jak to vyžadovala etiketa. Pak jsem poklekl jako všichni ostatní.

Naproti nám se do řady postavilo mnoho dívek a zachovaly se stejně jako prvně já.

První z mé skupiny vstal a řekl jméno jedné z nich. Dívka k němu s kamennou tváří přišla a políbila ho. První pár.

Už jen tři a i já si budu moct vybrat. Můj geniální mozek, už dlouho věděl, koho chci po svém boku, jenže ona tady nebyla. Vlastně by byl zázrak, kdyby ano.

„Holly." řekl ten před mnou.

Teď já!

Zvedl jsem se ze země. „Lovkyně." křikl jsem do davu.

Šumění křídel mých druhů utichlo. Všichni zvedli hlavy a šokovaně se na mě dívali.

„Zopakuj to." vyzval mě nejvyšší.

„Lovkyně" prohlásil jsem sebejistě.

„To nemůžeš myslet vážně Luigi!" můj otec rozčileně vstal a výhružně směrem ke mně vycenil zuby. „Ta holka, pozabíjela stovky z nás. Démon a lovec stínů. To nejde dohromady!" křičel na mě.

Takovou reakci jsem očekával. Nikomu nedává smysl proč zrovna ona. Rozhodl jsem se vysvětlovat. „Její druh a náš soupeří od nepaměnti. Tak moc se nenávidíme, že nikoho nenapadlo, zkusit nás dát dohromady. Už by nás nevraždili, protože bychom se stali součástí rodiny. K tomu všemu je Lovkyně nejchytřejší, nejmrštnější, nejsilnější, nejúspěšnější a nejmladší lovec stínů co kdy žil."

Moje rasa sice nepatří k nejinteligentnějším, ale tohle pochopili. Ne všichni byli pro, jenže nejvyšší můj nápad schválil.

„Jak ji chceš k svatbě donutit." Slyšel jsem se ptát někoho z davu.

Nad tímhle jsem přemýšlel dlouho. Jak? Dobrovolně nepůjde, takže zbyla jediná možnost.

„Ulovíme Lovkyni." rozhodl jsem.