5.

3.5K 292 2
                                    

Další den jsem se úplně vykašlala na školu a vlastně i na celý okolní svět. Hned po mém probuzení jsem se zamkla v pokoji a tam zůstala celé odpoledne.

Posadila jsem se na svou postel a přitáhla si kolena k bradě. Můj pohled směřoval kamsi do stěny a já se snažila nemyslet na Luigiho, ale tenhle úkol byl moc těžký.

Vrtalo mi hlavou co je zač. Nic moc jsem o něm nezjistila. Když jsem se ptala Griffa, Lindy nebo mámy odpověděli mi jen pokrčením ramen. P. P. D. R. (podrobný přehled démoní rasy, knížka kterou používáme k ukládání jednotlivých informací o těch stvůrách) mi prozradila jen věc, co jsem nechápala. Stála u něj jediná informace a to druhá generace. Kdo má vědět co to znamená?

Trvalo mi celých deset hodin, než jsem konečně pochopila, že flákáním se určitě nic nezjistím. Potřebovala jsem nutně čerstvý vzduch.

Hodila jsem na sebe šedou mikinu a tepláky. Nůž, který si nezapomínám brát nikam s sebou, jsem jen tak dala do kapsy mé mikinky. Nečekám útok, dnes ne.

Vyskočila jsem oknem. Chtěla jsem se vyhnout máminým radám a taky se mi to podařilo.

Zanedlouho jsem běžela po ulici.

Myslela jsem, že nikdo jiný se tady nepotuluje, jak já se šeredně pletla.

„Lovkyně?" oslovil mě Luigi. Při zvuku jeho hlasu jsem sebou trhla. Už zase?

„Jestli ihned nezmizíš tak tě vážně zabiju." Sykla jsem a tentokrát jsem to myslela smrtelně vážně.

Luigiho oči jen pobaveně zářili stejně jako jeho úsměv. Řekla jsem snad něco zábavného?

„Než mě zasypeš lavinou urážek, rád bych se tě zeptal, jestli bys se mnou nešla do Doupěte dobrovolně." Ve vzduchu zůstalo nevyřečené „Jestli ne tak..."

Vykulila jsem na něj oči. Vážně čeká, že půjdu s ním do jeho domova? „Máš dvě minuty na to, abys vyfičel." Už jsem sahala po svém noži, protože démon se ani nehnul a dál stál s rukama za zády. Asi chtěl dnes zemřít.

Ale co to? Kapsa byla prázdná. Luigi se usmál ještě víc a ukázal mi svou dlaň. Ležela v ní má zbraň.

„Nechci ti ublížit, jen musíš jít se mnou." Řekl mi upřímně a nechal můj majetek ať se ztratí v jeho ruce.

Měla jsem asi co dočinění s démonem měkotou.

„Jen si to představ mezi našimi rasami by konečně zavládl mír. Už žádní mrtví chápeš?" líčil mi své úžasné plány a já na něj jen tupě zírala. Buď jsem byla blázen já, nebo on.

„Jsme stvoření pro zabíjení. Já i ty." připomněla jsem mu. NE NE NE! Už zase se s ním bavím. Co se to se mnou děje, proč jsem najednou taková, proč ho nezabiju?

Otočila jsem se k němu zády.

Chytil mě kolem pasu a zatáhl mě zpátky.

„Pust mě." Zamumlala jsem potichu.

„Ne." Zašeptal mi do ucha.

Chvilku jsme tam stáli. Mlela jsem sebou, i když to nemělo žádný účinek. Přistihla jsem, se jak uvažuju nad tím, jak moc se mi v jeho náručí líbí.

„Jsi silná." Zhodnotil mě, když jsem se mu málem vytrhla.

Neměl to říkat. Ta věta ve mně probudila vzpomínky.

„Jsi silná." Pochválila mě má matka. „Ale pamatuj, že jen ti nejsilnější mohou přežít a jestli se vzdáš svému soupeři, jsi mrtvá."

Usmála jsem se nad komplimentem. „Přísahám, že kdykoli potkám, démona zabiju ho." Zvedla jsem k přísaze dva prsty.

A teď jsem svou dávnou přísahu porušovala. Tehdy mi bylo deset. Probudilo to mého bojovného ducha. Musím ho zlikvidovat, jednou pro vždy.

Přestala jsem se vzpírat a otočila se směrem k němu. Jakmile jsem zvedla hlavu setkaly se naše pohledy. Díval se na mě zkoumavě, jakoby se snažil zjistit, co mám v plánu.

„Pusť mě." Můj hlas byl slabý. Netuším proč.

Luigi se zasmál. Málem se mi podlomila kolena. Ta stvůra co mě držela, byla tak neuvěřitelně sexy. Ztrácela jsem se v jeho černých očích. Odlesky v nich mi připadly jako hvězdy. Přišlo mi, že se dívám na dva nádherné vesmíry.

Cítila jsem nutkavou potřebu políbit ho.

„LOVKYNĚ PROBER SE!" ječel na mě hlas v mém podvědomí. A měl pravdu musím zpět do reality, Luigi byl nepřítel a to nic nemůže změnit.

Pěstí jsem ho udeřila do břicha. Netuším, koho to bolelo víc, jestli jeho nebo mě. Každopádně můj útok nečekal, prolomil se v pase a pustil mě. Z ruky mu vypadl nůž.

Sehla jsem se pro svou kudličku a během sekundy jsem ji namířila, proti démonovi.

„Lovkyně nedělej to, budeš litovat." Snažil se mě obměkčit. Seděl na zemi s rukama nad hlavou ve znamení, že se mi vzdává.

Těžce jsem polkla. „Musí to tak být. My nejsme spojenci, ani cokoli podobného." Obhajovala jsem čin, který jsem se chystala provézt.

„Můžeme to změnit." S nadějí v hlase pokračoval dál. „Někdo kdysi řekl, že jsme dvě různé rasy, které se musí nenávidět, ale jestli se proti tomu postavíme, tak můžeme všechna tahle tvrzení vyvrátit."

Můj obličej ještě víc posmutněl. Byl tak strašně rozkošný a budu to já, kdo ukončí jeho mladý život.

Mluvil dál a já už to nemohla snést, dost dobře jsem věděla, že jestli budu dál poslouchat, už nebudu mít sílu ho zavraždit. Vrhla jsem svůj nůž směrem k němu. Jindy bych pyšně prohlásila, že jsem dokonale trefila svůj cíl, ale dnes...

Z očí se mi začaly kutálet slzy. Chtěla jsem utéct pryč, ale Luigi ani tentokrát nepřišel sám a mě zadrželi dva démoni.

„Za tohle zaplatíš pusinko." sykl jeden směrem ke mně, ale nezdálo se mi, že by nějak truchlil nad ztrátou kamaráda.

V Luigim ještě nějaký ten život zbýval. „Nechte ji!" rozkázal tomu, co mi vyhrožoval. Byla to jeho poslední slova.

Jeho kámoš mě pustil.

Přešla jsem k Luigimu a sklonila se nad jeho bezvládným tělem. Mým úmyslem bylo ho alespoň pohladit po vlasech, ale pak jsem si uvědomila, že mě ti jeho dva přátelé pozorují. Musím vypadat silná! Místo pohlazení jsem uchopila rukojeť nože a vytrhla mu zbraň z hrudi. Otřela jsem ji o trávu a rozběhla se domů.

Rozrazila jsem dveře a vyběhla do svého pokoje. Někdo ho v mé nepřítomnosti otevřel. Znovu jsem zabouchla dveře a sesunula se k zemi. Musela jsem vypadat jako uzlíček neštěstí. Přesvědčovat se, že jsem udělala to jediné správné, nepomáhalo.

Cítila jsem tak se mizerně, jako nikdy, dokonce i hůř, než když jsem opustila svého skutečného otce potom, co mi řekl, že chce žít s mou pravou matkou a nechal mě u Lindiny a Griffovi rodiny.

Vzala jsem život démonovi, který se snažil o dobro. Démonovi co byl milý. Démonovi, na kterém mi záleželo...

Viděla jsem svět najednou úplně jinak. Možná oni nejsou ti zlí, možná jsme to my.


The huntressजहाँ कहानियाँ रहती हैं। अभी खोजें