The huntress

15.

Pandareos

"Pamatuj si, musíš působit mile." poučoval mě Erryn. Byl celý nadšený z toho, že mi pomáhá. O dost nadšenější než já. Umučeně jsem se na něj podíval.

"Nechceš tam jít ty?" zeptal jsem se s nadějí v hlase.

Vrazil mi do ruky kytici bílých, růžových a černých růží. Nevím odkud je vzal, ale to mě dokázalo vytočit. "Děláš si srandu?" vyjel jsem na něj. Tohle po mě nemohl chtít! Už tak si přijdu jako naprostý magor.

"Takhle tam nejdu!" zavrčel jsem vztekle, ale ten blonďáček si dal do hlavy, že neodejdu dřív než si s Lovkyní popovídám.

Dostrkal mě ke dveřím, zmáčkl zvonek a rychle utekl.

"ERRYNE! TY JEDEN ZPROPADENEJ PARCHANTE AŽ SE MI DOSTANEŠ POD RUCE, TAK TĚ UŠKRTÍM!" vyhrožoval jsem a byl bych ochotný pokračovat, kdyby se domovní dveře neotevřely.

Dívala se na mě přes malou škvírku. Její oči se zaleskly překvapením a chtěla hned zase zavřít.

"Musíme si promluvit Lovkyně." zabránil jsem jí v tom, aby mi zabouchla před nosem.

Když uviděla kytici v mých rukou nejistě ustoupila. Dívala se na mě a snažila se poznat jestli jsem to já nebo Luigi. Znervózňovalo to. Koutky se jí roztáhly do slabého úsměvu. Napřáhl jsem ruku s kytkou a ona si ji vzala.

"Co chceš?" přestože se usmívala, tak její hlas zůstával ledový.

"Omluvit se."

Tak a měl jsem to za sebou, vlastně to ani nebylo tak těžké a ponižující. Otočil jsem se a chtěl odejít, jenže jakmile jsem udělal krok uslyšel jsem jak na mě Erryn telepaticky promlouvá.

Ještě jsi neskončil! Musíš ji dovést k nejvyššímu a jedinou omluvou se to nepovede.

Nasupeně jsem poslechl. "Neudělalabysisčasměpoznat?" zadrmolil jsem rychle.

Lovkyně

Povytáhla jsem obočí. Vůbec jsem nerozuměla co to ten démon řekl. Všiml si toho.

"Neudělala by sis čas mě poznat." zopakoval pomalu, ale pořád dost nesrozumitelně. Strašně se šklebil, když to říkal. Vyloženě se mu protivilo vypustit něco takového z úst, ale udělal to. Zajímalo mě co tohohle kluka tvrdého a bezcitného jako skálu, donutilo sem přijít.

"Uděláš si čas mě poznat?" zamumlal znovu a díval se pořád do země.

Potřásla jsem hlavou. "Proč bych měla?"

Těžce polkl. Neodpovídal a díval se strnule před sebe.

"Fajn. Dokud to nebudeš vědět, tak se nevracej." s tím jsem mu zabouchla před nosem.

"Lovkyně, kdo to byl?" vyzvídal můj brácha.

Rychle jsem ho odbyla. "Nikdo."

Nebylo by dobré aby se dozvěděl, že se stavil Pandareos.

Chtěla jsem jít do obýváku, ale pak jsem si uvědomila, že stále držím růže, které jsem dostala. Těžko bych vysvětlovala, že jsem dostala kytku od nikoho. Už jsem ji držela nad odpadkovým košem, ale přeci jen jsem ji nedokázala vyhodit.

Pandareos

Zabouchla mi dveře před nosem. Doslovně, bylo to těsné, málem mi ho zlomila.

Bezradně jsem rozhodil ruce. "Erryne, tvoje metody nefungujou!" křikl jsem a na to se Erryn odněkud vzal. Zamračil se na mě.

"Ony fungujou, ale ty nevíš co a jak!" obhajoval se. Začal chodit sem tam a na čele se mu vytvořila hluboká vráska. Za chvíli přijde se nějakým dalším návrhem.