1.

4.7K 335 5
                                    

„Lovkyně! Démon na 56 stupních!" křičel na mě Griff. Plynulým pohybem jsem založila šíp a vystřelila.

Rána zasáhla démona do hrudi. Mělo ho to zabít, jenže jsem nemířila přesně a on se místo toho vrhnul směrem ke mně. Ale než byl dost blízko, aby mi něco udělal, už jsem vystřelila znovu. Tentokrát šla rána rovnou do srdce.

Oprášila jsem si svoji mikinku z leopardí kůže a oddechla si. „Tohle byl poslední Griffe." I přesto, že jsem mu to řekla, neschoval svoje nože.

„Aby to nebylo jako minule, kdy jsme si mysleli, že je po nich a pak se odnikud vzalo dalších padesát." Nedůvěřivě si mě měřil.

To mě rozesmálo Griff je poslední dobou strašně paranoidní. Chtěla jsem říct, že jsme sami, jenže venku se ozvalo šustění křídel a mě došlo, že sami nejsme.

Doslova jsem se vrhla k oknu. Vyhlédla jsem ven, připravená zaútočit.

Stál tam démon. Když uviděl, že ho sleduji, zašel za komín domu, abych na něho nemohla střílet. Stejně jsem to zkusila – neúspěšně.

Usmál se, čímž odhalil svoje bílé nabroušené zuby. Pak mi zamával a odletěl.

Zůstala jsem stát jako opařená. Necenil zuby, ani nesyčel, jakoby mu bylo jedno, že jsem zavraždila stovky jeho brachů.

Usilovně jsem se snažila zapamatovat jeho vzhled, abych mohla vypátrat, kdo to byl, ale jediné co mi utkvělo v paměti, byly jeho černé oči a spletené vlasy.

„Půjdeme." Zavelela jsem a vyrazila ven ze starého domu, kde jedna z démoních rodin měla své doupě.

Poslední dobou mě něco, nebo někdo, sleduje a já musím promýšlet každý svůj krok, abych náhodou neudělala něco, co by mi mohlo uškodit. Mohl to být ten démon? Mohlo nějaké takové primitivní stvoření vymyslet něco, čím by mě porazilo?

„Jsi v pořádku Lovkyně?" zeptal se opatrně Griff. „Dnes jsi byla nesoustředěná. Na jednoho démona jsi vypotřebovala dva šípy." připomněl mi a měl pravdu. Zhoršuji se.

„Potřebuju pauzu." zamumlala jsem. Pocit mi říkal, že se něco dějě (něco co se mi nebude líbit) a já mu věřila. Je to jako mít šestý smysl, který nikdy nezklame.

Dorazili jsme s Griffem domů. Tentokrát mi cesta uběhla dost rychle.

„Pojďte sem moji malý." Vítala nás s otevřenou náručí moje matka. Oslovení, které použila, vůbec nesedělo. Já nejsem vůbec malá. Naopak jsem už dospělá.

„Už jsem připravila večeři." Lákala nás dovnitř. Já i Griff jsme vešli a hned se usadili u velikého stolu.

„Už jsem skoro tak dobrá jako ty." hlásila mi Linda, která si sedla vedle mě. „Dnes jsem zlikvidovala dvacet démonů." Chlubila se. Vzala víno a nalila ho mě i sobě do pohárku.

Nevzrušeně jsem se jí podívala do očí. Dvacet? Dělá si ze mě srandu? „Já jich sejmula sto třicet šest." Odpověděla jsem popravdě.

Linda se zakuckala. „Kecáš." Nechtěla mi věřit.

Protočila jsem panenky. „Griffe!" volala jsem svého společníka.

„Co potřebuješ Lovkyně." Ohlásil se nevrle.

„Kolik jsem dnes zabila démonů?" zeptala jsem se ho.

Přemýšlivě se podrbal na bradě a pokrčil rameny. „Asi kolem stočtyřiceti. Ale nevím to jistě u stodvacítky jsem přestal počítat."

Sladce jsem se na něho usmála. „Děkuju." Řekla jsem a poslala mu vzdušnou pusu.

Lindě vypadl pohár z ruky a s rachotem se roztříštil o zem. Víno z něj mi pošpinilo oblíbené kozačky, ale Lindu to nezajímalo.

„Lámeš rekordy." Zašeptala. Viděla jsem, jak mi závidí.

Přátelsky jsem ji objala. „Hele to dáš za chvilku taky. Víš, co teď nutně potřebuješ?"

Linda nevěděla.

„Pořádnej vodvaz. Dneska zajdem do nějakýho klubu souhlasíš?" Navrhovala jsem.

Jenže jsme měli smůlu, protože máma zaslechla naše plány na noc. „Nic takového! Zítra máte školu!" Zatrhla můj výtečný nápad.

Zaskučela jsem jako nějaké zvíře, ale ani pak nepovolila.

Máma je něco jako alfa, nemůžu jí vzdorovat i když dávno dosahuji lepších výsledků než ona.

Když odešla, naklonila jsem se k Lindě. „Tak zítra." Zašeptala jsem jí do ucha a spiklenecky na ni mrkla.

The huntressWhere stories live. Discover now