10

2.5K 218 2
                                    

Už jste byli někdy u výslechu?

Já ano a věřte mi, že to není nijak příjemná záležitost.

Naproti mě se posadil ten polda co na mě prvně mířil pistolí a začal klást otázky. První byla obyčejná.
"Jmenujete se Amy Cottonová?"

Mlčela jsem.

Policajt začal netrpělivě ťukat prsty o stůl. Když jsem celou minutu nic neřekla tak pokračoval dál.

"Byla jste před třemi a půl měsíci ve nočním klubu SFINGS?"

I tentokrát jsem ani nešpitla. Těkala jsem očima z jednoho rohu k druhému.

Místnost do které mě posadili, byla tmavá a nepřívětivá. Jednu zeď tvořilo zrcadlo, ale já věděla, že je to okno, za kterým mě pozoruje dalších minimálně dvacet zaměstnanců policie. Taky jsem věděla, že kdybych se pokusila o útěk nestihla bych se dostat ani k dveřím a už by mě byli schopni složit.

Přes to všechno jsem neztrácela svoji hrdost. Na rukou jsem sice měla pouta, kterými mě přivázali k dřevěnému držadlu, co bylo na stole a sloužilo právě k tomuhle účelu, ale přesně to mě motivovalo. Viděli ve mě hrozbu a báli se mě.

Existovala ještě jedna možnost. Mohli mě vidět i jako pominutého blázna, ale vzhledem k tomu, že se mnou přišel i Pandareos, tak si to nemyslím.

"Jste zodpovědná za vraždu osmi lidí, kteří se onu noc v SFINGS potulovali?"

Obrátila jsem na něj svoje unavená kukadla, copak nepochopil, že nemám v plánu mu odpovídat?

"Zaútočila jste dnes na Pandareose Blackblooda?"

V jeho hlase jsem zaslechla netrpělivost.

Pokrčila jsem rameny, opřela se o sedadlo a zavřela oči. Nic na světě mě nedonutí odpovědět!

Komisař vzdych a podrbal se na bradě. Propaloval mě pohledem a asi si myslel, že když bude hrobové ticho tak mě to přinutí promluvit. Nepřinutilo.

"Tak nic, možná bude pan Blackblood povídavější." propustil mě.

Počkala jsem než mi nesundal pouta. Pak jsem vykráčela ven.

Za dveřmi se ke mě přidala žena, blondýna, která se snažila vypadat vyrovnaně, ale mě neuniklo, jak rukou každou chvíli zajížděla k pásku kde měla pistol a ujišťovala se, že zbraň může v případě nouze ihned použít.

Prošli jsem jakousi skleněnou chodbou a pak mě policistka vyzvala ať si sednu.

A tak jsem si sedla a čekala. Ptáte se na co? No já nevím, asi na nějaký zázrak, který mě odtud odvede. Ale ten se ne a ne objevit.

Přes sklo jsem viděla co se děje v té uličce, kterou mě sem dovedli.

Státní zaměstnanci běhali sem a tam. Někdy se na mě někdo podíval, ale hned zase pohled odvrátil. Nic zajímavého.

Po pěti minutách se konečně začalo něco dít. Vedli Pandareose do stejného pokoje, jako jsem byla já.
Byl svázaný několika řeťezy. Málem jsem vybuchla smíchy. Ti lidé byly, ale podivní, jakoby nestačilo mu nasadit pouta. Ne. Oni se musí vrátit zpět k středověkým metodám.

Rudovlasý policajt ho postrčil dopředu, protože démon se loudal - jak by ne, když na sobě měl minimálně deset kilo železa.

"Nesahej na mě fízle!" ohnal se Pandareos. Vycenil zuby na toho zrzka a ten hned zamířil pistolí na démonovu hlavu.

"Pokud neprojevíte žádné známky násilí, tak se vám taky nic nestane." vyhrožoval mu tiše.

Pandareose tahle slova nějak nezatěžovala. "O sebe bych se nebál, spíš vy byste si měl dávat pozor, nyní jsem možná svázaný, ale až se odtud dostanu, tak první co udělám, bude, že si pochutnám na vašem šťavnatém mase. Nedokážete si představit, jak chutný je člověk." olíznul svoje zuby ostré jako břitvy.

Viděla jsem jak policista zbledl. Nejistě se usmál a asi nevěděl jestli výhružky jsou pravdivé či ne. Nechtěl nic riskovat a tak svou zbraň stáhl.

Pandareos se usmál "Tak je hodný." pochválil zrzka, jakoby byl pes.

Dál spolu už nemluvili, protože dorazili do místnosti.

Policista se otočil a nechal tady démona se mnou a tou blondýnou.

"Po..Posaďte se." vyzvala ho.

Celá se klepala.

Něco zamručel na odpověď a sedl si do tureckého sedu na zem.
Nahlas zaskučel a pak ztrápeně zaklonil hlavu. Jemně pohyboval rty, jakoby si mumlal nějakou básničku a jeho prázdný pohled směřoval do stropu.

Minuty mě přišly jako hodiny.

"Nad čím přemýšlíš zabijáku?" zeptal se mě najednou. Trhla jsem sebou a napřímila se. Nebudu se mu přece svěřovat!

"Proč se ptáš stvůro?" zajímala jsem se.

Nevině pokrčil rameny "Chci poznat svého soupeře."

Tuhle větu už jsem jednou slyšela, řekl ji Luigi. "NE!" zařvala jsem.

Moje přehnaná reakce, rozrušila jen policistku. Vystrašeně se na mě podívala, ale jak zjistila, že se nic nedějě, tak se začala věnovat nějakým listinám.

"Tak ne no." zamumlal Pandareos a zavřel oči. Krátce na to je otevřel a vyskočil na nohy. "Máš geniální rodiče." zamumlal směrem ke mě.

Svraštila jsem obočí. Co mělo znamenat tohle?

Pandareos naklonil hlavu na stranu. "Škoda, že se to samé nedá tvrdit o jejich dceři." neodpustil si rýpnutí. Stoupl si čelem ke mě a uvěznil můj krk ve své ruce. Vysunul dva pařáty, které zapomněli zabezpečit a díval se směrem ke dveřím. Čekal na někoho.

Skoro jsem nemohla dýchat. "Pusť." zasýpala jsem a doufala, že si nás policistka všimne.

Pandareos naopak přitvrdil stisk. "Zmlkni jestli chceš žít." vyhrožoval mi a pohledem těkal mezi dveřmi a blondýnou, která byla natolik zaneprázdněná listinou, že si nás nevšímala.

Pak do dveří vtrhla moje máma. Ihned mě zpozorovala.

"Pusť ji." vytasila dýku a mířila jí proti démonovi.

"Sundejte ze mě ty řetězy, nechte mě odejít a pak máte jistotu, že jí nic neudělám." stanovil podmínky.

Máma neváhala a osvobodila.

Pandareos dodržel domluvu a pustil mě. "Doufám, že už se neuvidíme." rozloučil se se mnou.

"Nápodobně." sykla jsem.

Když odletěl, máma mě vrazila do ruky papírek a řekla jediné slovo. "Běž!"

Byla na mě naštvaná a zároveň se o mě bála. Poslechla jsem ji, ona nikdy nedělala nic bezdůvodně.

Nevím jak se tady vzala ani jak Pandareos věděl, že přijde, ale dobře, že se to stalo.

Utíkala jsem ven, na svobodu. Mámě se povedlo nějak odklidit všechny policisty a já měla volnou cestu.

Cítila jsem svůj zrychlený tep a adrenalin. Jakmile jsem byla pryč z budovy, podívala jsem se co mi to matka vlastně dala.

NEVRACEJ SE DŘÍV NEŽ NESPRAVÍŠ SVÉ CHYBY!!

Protřela jsem si oči, do kterých se mi nahrnuly slzy. To nesměla být pravda. Tahle věta znamenala jediné, jsem vykázaná. Nesmím se připojit k žádné z loveckých rodin. Nemám peníze, ani domov, žádné lidské kamarády u kterých bych mohla přenocovat. Lovci mě k sobě vzít nesmějí.

Ale napadla mě jedna osoba, pro kterou naše lovecká pravidla neplatila.





The huntressWhere stories live. Discover now