The huntress

25.

Pohled z ptačí perspektivy byl neuvěřitelný. Vidět, jak je okolní svět malý a mít pocit, že jste vy jste ta osoba, která má moc určovat, byl neskutečně krásný. Začala jsem chtít mít křídla.

„Pandareosi, kdy tam budeme?" zeptala jsem se a doufala v odpověď, která mi řekne, že poletíme ještě několik hodin. Pandareos se zabýval vlastními myšlenkami a mou otázku přeslech. Zkusila jsem se zeptat ještě jednou, ale démon byl příliš ponořený svých záležitostí.

Po přibližně deseti minutách jsme začali prudce klesat.

Démon mě postavil na zem. Zvědavě jsem se rozhlížela kolem. Nebyl lovec, který by věděl, kde se Doupě nachází. Krajina byla skalnatá, ale po nějakém obytném místě se slehla zem.

„Kde to jsme?" znejistěla jsem. Co když měl Jawad nakonec pravdu a Pandareos mě chce zavraždit? Potřásla jsem hlavou a vyhnala tyto výmysly z hlavy.

Usmál se na mě a z kapsy svých kalhot vytáhl červený šátek.

„Musím ti zavázat oči," vysvětlil mi. Opatrně přiložil šátek na můj obličej a uvázal ho.

„Vidíš?"

„Ne," odpověděla jsem.

Pustil látku a pohladil mě po tváři. Jeho prsty se z nějakého důvodu třásly. Slyšela jsem, že se nadechl jakoby chtěl něco říct, ale zvuk se žádný neozval. Nakonec mě znovu chytil a vznesl se do vzduch. Na rozdíl od předtím, tohle nebylo nějak příjemné. Vidět přes sebou jen černo, ale přesto vědět, že se pohybuji, se mi zdálo víc než děsivé.

Neuběhla dlouhá chvíle a my už zase přistávali. Nejraději bych začala neposedně stepovat a strhla si šátek z očí, ale radši jsem počkala, až se Pandareos rozhodl, že mi ho sundá.

Na oči se mi dostala malá vesnička. Tohle mělo být Doupě? Nevím proč, ale v duchu jsem si ho vždy představovala jako jeskyni.

„Vítej v mém domově Lovkyně."

Nestihla jsem se ani pořádně porozhlédnout a on mě už vedl do nějaké budovy.

Když jsem překročila její práh najednou všechno ztichlo. Cítila jsem jak se na mě dívá nespočet očí. Někteří démoni se tvářili překvapeně u jiných jsem nedokázala vyčíst emoce z tváře.

„Pojď,"chytil mě za ruku a táhl davem, který se před námi rozestupoval. Některé ze stvůr vytasily své drápy. Byla jsem tady nežádaná.

Pandareos šel rychle, jakoby před něčím utíkal a já jeho kroky jen těžko stíhala.

Zastavili jsme až před nějakými dveřmi, které bez zaklepání otevřel a vešli jsme.

V místnosti byly dvě osoby. Starý muž a někdo s kapucí na hlavě. Nevšimli si nás a klidně pokračovali v hovoru.

„Už jsem vám řekl, že nebude problém ji sem dovést," říkal ten zahalený. „Máte moje slovo, jen co ten démonek selže, dovedu vám ji do pár dní."

Při zvuku toho hlasu jsem sebou trhla a chtěla za každou cenu pryč. Poznala jsem ho. Věděla jsem, že je to můj otec.

„Jenže já neselhal," přerušil je Pandareos. „Tady je, přesně jak jste chtěl."

Pustila jsem jeho ruku. Cože to řekl? Nechala jsem se nachytat a on všechno  jen předstíral? Nemiloval mě?

Oba dva se na nás otočili. Ten starý muž se spokojeně usmál a kývl na mého otce.