The huntress

14.

Pandareos

"Máš problém kámo." přivítal mě poplácáním po rameni Erryn. Jediný s kým se dalo mluvit polovičně normálně.

Vztekle jsem zabručel a nakráčel si to do svého pokoje. Dřív než jsem si stihl zapálit cigaretu a zapnout si počítač tak rozrazil dveře Luigiho otec.

Chytil mě za tričko a vytáhl mě z pohodlného gaučíku, kde jsem seděl. Dostal jsem pěstí do nosu.

 "To v sobě nemáš ani trošku rozumu?!" ječel na mě.

"Vypadni." rukou jsem ukázal směrem k východu, ale za tohle chování jsem si zasloužil jen další rámu.

"Jestli jsi Luigimu alespoň trošku podobný, tak teď půjdeš za nejvyšším a zkusíš odprosit svoje chyby."

Nevrle jsem se ohnal, ale po době strávené s Luigiho otcem, jsem pochopil, že jemu se hodně špatně odmlouvá. Pomalými kroky jsem se vydal k kancekáři nejvyššího, doprovázený radami a nadávkami ostatních.

Proč se všechno vždy rozkřikne tak rychle?

Když jsem se nad tím tak zamyslel tak za všechno mohla Lovkyně. Řekl jsem jí, že ji už nikdy nechci vidět a až tahle ponižující situace zkončí, tak zařídím, abych ji jistojitě viděl už jen jedinkrát.

Z ničeho nic jsem dostal pohlavek. Za nic, jen tak.

Otočil jsem se na toho démona. Nebyl to nikdo jiný než "můj otec."

"Co zas?" zněl jsem rozzlobeně a nebezpečně. I když neustoupil tak jsem poznal, že ze mě má strach. Jeho oči ho prozradily, protože ty vždy prozradí všechno.

"Loudáš se." řekl a to mě málem dohnalo k šílenství. On po mě chtěl ať jdu za nejvyšším a když jsem to konečně dělal, tak chce abych přidal do kroku. Co si vymyslí příště? Že mám vzlétonut?

"Nebudeš mi říkat co mám dělat!"

Vadilo mu, když jsem takhle mluvil, byl zvyklí na poslušného syna a teď, když jsem byl já tak netušil jak se ke mě chovat. A tak jsem zase dostal pohlavek. Asi si myslel, že tímhle mě donutí udělat co chce on, ale to se pletl. Jen mě víc vyprovokoval.

Moje ruka vystřelila tak rychle, že jsem to sám nepokládal za možné a ocitla se na démonově krku.

"Chceš se prát, dobře, tak se budeme prát." prohlásil a s tím setřásl moji ruku. Na obličeji se mu roztáhl škleb a na tom mém taky.

"Vsázím na Pandareose."
"Myslím, že Hercul má větší šanci vyhrát." uzavírali se sázky. Co jsem slyšel, tak jsem byl favorit.

Bitky jsou u nás na denním pořádku, přesto se nás snažil někdo zastavit.

"Kámo neblbni." Erryn se tady z ničeho nic objevil. Zmínil jsem už, že je jediný s kým se dá mluvit a zároveň něco, jako můj mozek? Bez něho bych se za ty tři měsíce života nespočetkrát dostal na policii a k soudu.

Odstrčil jsem ho. "Tohle zvládnu."

Zakroutil hlavou a já věděl, že tohle jen tak nenechá, ale nějak nezakročil, zmizel.

Využil jsem toho, že naši bitku oddálil a kousl zcela nepřipraveného Hercula do  ramene. Překvapeně vyjek, ale neváhal a kousanec mi oplati.

"To by stačilo." zahřměl silný hlas nejvyššího.

Jenže já neměl v plánu po jediném útoku přestat a můj otec zřejmně taky ne. Poškrábal jsem ho drápy na zádech a on mě málen probodel bok. Byli bychom se zabili kdyby Erryn nejednal.