18.

2.8K 209 11
                                    

Jawad

Bylo to až děsivé. Franci seděla s rukou položenou na skleněné desce a vesele si povídala s démonem. Ze začátku jsem jejich rozhovor nevnímal. Když jsem začal, tak mi došlo, že slova co říkají jsou zcela náhodná a nedávají smysl. Povídali si stylem: "Zvýrazňovač, botasky, protože meloun?"
Odpovědí na tuto podivínskou větou bylo: "Zubní pasta."

Mohla za to hra. Bylo to sice dobré maskování, ale jen dokud se nenašel nějaký posluchač podobný mě. Tomu bylo okamžitě jasné že něco není tak jak má. 

Ti dva se na sebe usmívali, sem tam někdo uhnul pohledem a Francesčiny tváře někdy nabraly nádech červené. Pro okolí vypadali jako zamilovaný pár.

Vstal jsem ze svojí židle a přešel k nim. Tím jsem přerušil Lindu, která do mě hustila cosi o jakési její kamarádce.

"Lovkyně?" oslovil jsem ji opatrně. Byla mimo. Mohl jsem na ni vylít její espresso, mohl jsem jí ostříhat vlasy, mohl jsem cokoli, aniž by si toho všimla. 

Jenom to mi přišlo hodně děsivé, ale pak se jí na ruce objevil krvavý šrám. Lekl jsem se co se tam může dít? Co když jí někdo něco udělá. Přivolal jsem Griffa a jeho sestru.

Griff vytušil co se dělo. "Lovkyně zase vyhledává problémy," zasmál se, ale přesto se o ní bojí, stejně jako já. Objevily se další rány a její oblečení zbarvila démonova krev. Když jsem se na tu stvůru podíval, zjistil jsem že i on má oblečení od její krve.

"Zkuste ji odpojit," navrhla Linda. Ihned jsem se jejího nápadu chopil. Když jsem se dotkl její dlaně, musel jsem ihned ucuknout. Žhnula, ale Franci to očividně necítila.

Neradi jsme se vrátili na svá místa. Linda pořád naříkala, já jsem mlčel a Griff se svou obvyklou bezstarostností a zářivým úsměvem obsluhoval hosty.

Trvalo ještě hodinu, než se démon s Lovkyní konečně pohnuli z vlastní vůle. Za tu dobu jsem stihl vypít dva turky a tři cappuccina a měl jsem v plánu dát si další až na to, že mi Griffin místo toho donesl kakao.

Lovkyně 

Nechala jsem se klesnout zpátky na židli. Všichni tři mí sourozenci se kolem mě shromáždili, hned, jakmile Pandareos zmizel z dohledu. Vypadali šokovaně, jediného Griffa neopustila jeho obvyklá nálada a byl to právě on, kdo na mě promluvil jako první. 

"Nech mě hádat, kde jste byli tentokrát. Canada?"

"Starověký Řím," odpověděla jsem mu.

Obdivně zapískal "Tam bych se chtěl taky podívat. Prý tam měli super lázně."

Musela jsem se smát. Byl tak strašně v pohodě. "Věř mi, že nechtěl," a touhle větou začalo moje vyprávění o tom co se nám přihodilo "Byli jsme otroci, které si koupil nějaký cvičitel gladiátorů. Já měla sloužit jeho dceři a Pandareos bojoval ..."

"Dost!" přerušil mě Jawad. Zaraženě jsem se na něj podívala. Zbledl, na Lindu sice neměl, ale už u slova otroci jsem si všimla, že se mu vytrácí barva z obličeje.

"Zakazuji ti se s tím démonem ještě setkat!"

Možná měl pravdu, bylo by lepší kdybychom se už dále nevídali, ale pravdou bylo, že i když jsme o vlas unikli smrti, bavilo mě to. Přesně takový byl můj život, plný nebezpečí a adrenalinu.

"Ty mi nemáš co zakazovat," oznámila jsem mu.

Jawad si stoupl. "Samozřejmě, že můžu, jsem tvůj starší bratr."

The huntressWhere stories live. Discover now