6.

3.6K 272 1
                                    

Z pohledu Luigiho otce

Když mého syna dotáhli zpátky, vypadal jako mrtvý. V první sekundě jsem si myslel, že to tak skutečně je, ale pak se z ničeho nic objevil nejvyšší a dal mi naději, že Luigi může žít dál.

„Je druhá generace. Vždyť víš, mají dvě srdce." Povzbudivě mě poplácal po rameni. Věřil, že můj syn to přežije. Nejvyšší mu z nějakého důvodu věřil ve všem.

Jen jsem smutně pokynul hlavou a sednul si na židličku.

Trvalo asi hodinu, než se objevili známky života. Luigi se maličko nadechl a já málem nadskočil radostí. Popošel jsem blíž k němu a položil mu ruku na místo, kde by mu mělo slabě bít srdce, chtěl jsem mít jistotu, že se mi to jen nezdálo.

Moje zorničky se leknutím roztáhly, když jsem tep nemohl najít.

Dvě srdce.

Došlo mi, co tím nejvyšší myslel, jestliže jedno selže, nahradí ho druhé. Rukou jsem přejel na pravou stranu jeho hrudníku a doopravdy, jeho srdce tepalo.

V prvním momentě jsem vydechl úlevou, ale pak mě napadlo něco, co mě znepokojilo. Minulý týden jsme debatovali o druhé generaci a o tom, že s nimi máme možnost porazit lovce. Tehdy se někdo řekl větu, která se všem zdála k smíchu. Dvě srdce, dvě povahy a dvě rozdílné bytosti.

Ale co, když to byla pravda? Možná bude můj syn, žít dál, ale od té mírumilovné osoby co jsme všichni znaly, nic nezbyde. Bylo možné, aby jeho tělo existovalo dál, ale duše v něm se zcela změnila?

Z pohledu Luigiho
Moje probuzení bylo dost nepříjemné. Praštil jsem se hlavou o roh nějakého kusu nábytku.

"Agrr." zaskučel jsem jako nějaké zvíře a mnul si postižené místo. Ta bolest mě chvíli zaměstnávala, ale přestal jsem ji vnímat když jsem si všiml kde se nacházím.

Vypadalo to jako věznice. Bílé stěny bez oken, jen stůl s židlí a postel o kterou jsem se praštil. Nic víc, ani dveře se sem nikdo neobtěžoval dát.

Možná to byla nějaká ze zkoušek a já měl za úkol dostat se ven. V tohle vysvětlení jsem věřil do té doby než jsem si vzpomněl na incident s Lovkyní.

Měl bych byt mrtvý. Pohlédl jsem na místo, kde mě bodla. Moje kůže byla zcelená bez žádné známky po ráně nebo jizvě.

Co se to se mnou děje? Jsem duch nebo mě vzali do nebe?

" Héj jste tady někdo?" jako pominutý jsem začal bušit pěstmi do stěn.
"Pomoc někdo mě tady zavřel!" Neslyšeli mě. Vlastně jsem nečekal cizí pomoc, ale mizivá naděje, že se tady najde někdo kdo by mi otevřel existovala.
Tedy jen do chvíle, kdy se místnost kterou jsem označil za vězení nezměnila v něco jako interaktivní učebnu.

Čelní stěna začala sloužit namísto promítacího plátna. Objevil se obraz. Prvně jen rozmazané šmouhy. Potom se přidala barva a následně se to celé zaostřilo.

Uviděl jsem svého otce a slyšel ho na mě promluvit. "Luigi jsi v pořádku?" v jeho hlase se zrcadlila starost se kterou poslední dny žil.
Nahlas jsem zajásal. "Jo, jo. Tati prosím pomož mi odtud."
Neodpověděl mi, jen se na mě dál díval.

" Tati?" zamumlal jsem nejistě. Mával jsem a křičel, ale on pořád neměnil výraz v obličeji.
Napadlo mě jestli mi nepustili nějakou sto let starou nahrávku, jenže když jsem hledal projektor neuspěl jsem. Nedokázal jsem si vysvětlit co se mnou děje.

The huntressWhere stories live. Discover now