Lives [CZ]

#2 Evie Devon Michaels

Evie Devon Michaels, 17 let, Windsor, Anglie

Všechno to začalo před dvěma lety. Bylo mi zrovna čerstvých patnáct a byla jsem tak strašně nadšená z toho věku a toho, že jsem se zase o něco přiblížila té vysněné, stupidní dospělosti. Po letních prázdninách, které jsem si mimochodem nadmíru užila, jsem se vrátila do školy, ale tentokrát jsem nastoupila na střední školu. Znamenalo to pro mě hodně. Byl to pro mě takový obrovský krok. Jako bych začínala nový život. Nebála jsem se, vůbec ne. Vždy jsem byla hodně sociální člověk a neměla jsem problém v komunikaci s ostatními lidmi. Byla jsem hodně otevřená a neměla jsem s nikým problém... na základní škole.

První den mého nástupu byl úžasný, když teda nepočítám ten obrovský prostor, na jakém se škola rozléhala a davy lidí, kteří blokovali všechny cesty. Snažila jsem se navázat, co nejvíc začínajících přátelství a dařilo se mi to. S jednou nejmenovanou holkou jsme si dokonce vyměnily telefonní čísla. Ale byl to jenom jeden den. První, začínající den, kdy mě nikdo neznal. Ty ostatní už tak pěkné nebyly.

Úspěšně jsem zvládala ty vtípky o prvácích, které jsem slýchala snad vždy, kdy jsem procházela chodbou. Nejednou si na mě někdo ukázal a vystřelil si ze mě, ale já to brala v pohodě. Snažila jsem se to ignorovat. Tušila jsem, že něco takového se stane a že já budu za rok stejná a nenechám zavřenou pusu. Ale po pár týdnech se všechno začalo rapidně zhoršovat. U ostatních prváků vtípky ustály, u mě ne. Připadalo mi, jako by si mě vybrali a já měla být jejich boxovací pytel po zbytek roku, přestože jsem nikomu nic neudělala, jenom jsem nastoupila na střední školu a snažila se zapadnout.

Parta třeťáků, konkrétně dva kluci a tři holky, si na mě neustále ukazovali. Poznámky, které utrousily vždy, když jsem kolem nich coby jen prošla, mě po pár dnech začaly píchat u srdce. Nadále už to nešlo ignorovat. Smáli se mi. Označovali mě různými nepěknými jmény. A já nechápala proč.

Netušila jsem, že střední škola dokáže být vážně tak krutá. V středoškolských filmech se vždy objevila nějaká ta šikana, ale já si myslela, že je to jenom debilita, která se nikdy nestane. Nebyla. Ba naopak bylo to ještě horší. Mnohem horší.

Zjistili mé telefonní číslo a mně začaly přicházet zprávy. Oslovovali mě jako šprtku, ale zároveň jsem pro ně byla coura. Brala jsem si to hodně k srdci. Kvůli tomu jsem se další den do školy nenamalovala. Myslela jsem totiž, že se jim nelíbí můj make-up, který ale nebyl tak výrazný. Doufala jsem, že mě nechají na pokoji, ale místo toho mi od nich došla zpráva, že vypadám hrůzostrašně... jako bych zrovna vylezla z odpadkového koše. Zabolelo to.

V jeden pátek večer se konala párty. Nemohla jsem na ní chybět a tak jsem přemluvila rodiče, že tam jenom na dvě hodiny zaběhnu a do jedenácti budu doma. Povolili mi to, ale já svůj slib nebyla schopna dodržet. Kvůli nim. Byli tam. Jenom jsem vkročila do domu plného lidí a oni si mě odchytili. Zatáhli mě někam do kumbálu. Jeden z nich mě držel tak silně, že jsem na svém těle další ráno našla modřiny. Ostatní se mi prvně jen vysmívali do obličeje. V hlavě mi ještě teď zní jejich nepříjemný smích. Ztěžka jsem dýchala. Bála jsem se. Nevěděla jsem, co očekávat.

„Proč to děláte?" zeptala jsem se roztřeseným hlasem. Blondýna jménem Rebecca se uchechtla, ostatní se přidali.

„Ty nevíš?" zvedla namalované obočí a opovrženě si mě přeměřila od spodu nahoru. Vystrašeně jsem zakroutila hlavou.

„Jen z tebe chceme udělat člověka. Chceme ti ukázat, jaký je život, ty couro bez jakékoliv starosti!" plivl mi do obličeje. V očích se mi začaly tvořit slzy a já je pustila ven. Stékaly mi po bledých tvářích a oni se na mně smáli. Po pár minutách vytáhla blondýna lihovku. Přiblížila se ke mně a na ne moc veliký výstřih, který jsem měla, mi napsala slovo 'děv*a', pak se ušklíbla, chytla mé tílko a za použitím veškeré síly ho roztrhla vejpůl. Rozbrečela jsem se ještě víc. Pamatuju si, jak udivující pro ně bylo, že jsem měla podprsenku, prý jsem ji nepotřebovala. Poté otevřeli láhev vodky a polovinu z ní mě polili. Zapáchala jsem jako lihovar. Oni se bavili, já brečela. Nakonec mě pustili. Vystrčili mě ven z kumbálu a na mě čekalo snad to nejhorší ponížení v životě. Roztrhané tílko, slzy stále stékající po mých lících, vlasy a zbytek oblečení smáčené vodkou. Všechny pohledy byly na mně. Rukama jsem si zakryla hruď a utekla pryč. Nemohla jsem se vrátit domů, kvůli stavu v jakém jsem byla, a proto jsem počkala na lavičce v parku, než nastala první hodina ranní a pak jsem se tiše vrátila, překvapilo mě, že rodiče už spali.

Od toho dne to bylo ještě horší. Bála jsem se vkročit do školy. Stal se ze mě naprostý odpad, alespoň tak mě všichni brali. Dívali se na mě s opovržením a rozesílali si mé fotky z pátečního večera. Na skříňce jsem nacházela spoustu nepěkných nápisů. Chovali se ke mně jako k děvce a já se tak začala i cítit.

Dva týdny potom jsem změnila svůj šatník. Chtěli ze mě děv*u, tak jsem se jí stala. Místo džínů jsem začala nosit koženou sukni, která víc ukazovala, než zakrývala, obyčejnou podprsenku jsem vyměnila za pushupku a nosila jenom tílka s obrovským výstřihem, tenisky jsem zaměnila za deseticentimetrové podpatky, začala jsem se výrazně malovat.

Všichni mě nesnášeli. Nabízeli mi peníze za sex, ačkoliv jsem s nikým nespala. Zvali mě na záchody, abych jim vykouřila. Cítila jsem se tak špinavě, přestože jsem nepřijala ani jednu nabídku na jimi zvanou 'rychlovku'.

Parta třeťáků, která všechno tohle začala, se na mně pouze ušklíbala. Byli pyšní na to, co ze mě udělali. Byla jsem jako jejich trofej.

Mé známky se rapidně zhoršily. Z jedniček a dvojek jsem přešla na čtverky a z některých předmětů jsem dokonce propadala.

Mobil mi neustále vibroval novými zprávami, kvůli kterým jsem probrečela dny a noci. Pro všechny jsem byla coura a pro sebe už taky.

Rodiče poznali, že je něco špatně, ale já jim nic neřekla. Mohli naléhat, jak chtěli, ale já mlčela. Všechno jsem to sváděla na dospívání a experimentování. Nějakou dobu mi to žrali, ale poté co dostali telefonát od mého učitele chemie s prosbou o dostavení se do školy, se všechno začalo pomalu vyzrazovat. Dozvěděli se o mém prospěchu. Trvali na vysvětlení. Snažila jsem se je obalamutit tím, že se zrovna necítím dobře a nedokážu si nic nacpat do hlavy, ale nefungovalo to na ně.

Pamatuju si na jejich obličeje, když jsme seděli v obýváku a oni po mně chtěli pravdu. Neřekla jsem nic. Zírala jsem na své odhalené nohy a kousala se do rtu. V hlavě se mi promítl celý poslední půl rok, a pak jsem se rozbrečela. Úplně jsem se zhroutila. Slzy obarvené řasenkou a očními linkami mi zanechávaly černé potůčky na lících. Vzlykala jsem a zároveň se ze sebe snažila dostat slova. Pomalu jsem jim vysvětlovala, co se dělo a oni mě poslouchali a pak objímali a říkali, že to vyřeší a všechno bude zase fajn.

Dodrželi to. V té prokleté škole jsem strávila pouze týden, který byl ale stejně hrozný jako ostatní dny. Pak jsem odešla. Za pomoci rodičů a ředitele jsem přestoupila na střední školu deset kilometrů vzdálenou od domova. Změnila jsem si telefonní číslo a zrušila všechny sociální sítě.

Od té chvíle bylo všechno takové jako před lety. Začala jsem se oblékat jako předtím. Našla jsem si kamarády. A šikana zmizela. Občas mi ještě do schránky přišel dopis se slovem 'děv*a' nebo 'coura', ale já ho pouze skrčila a hodila do odpadkového koše.

Teprve nedávno jsem se dozvěděla, jak získali mé telefonní číslo. Dala jim ho ta holka z prvního dne, která byla shodou okolností sestrou jedné z nich. Nepřekvapilo mě to, jelikož na mou osobu utrousila taky pár poznámek a od prvního dne se rapidně změnila.

Ale to proč si vybrali zrovna mě a proč si na mně vybíjeli jejich zlost, mi nikdo nikdy nevysvětlil a myslím, že už ani nevysvětlí. Nejspíš jsem byla asi ta nejsnadnější oběť.

Doufám, že se vám to zatím alespoň trochu líbí. Určitě mi napiště do komentářů, co si o tom myslíte. Jenom tak pro info - zatím mám vymyšlených tolik témat, o kterých chci psát, že už to asi nebudu moct nazývat short story :D.

Hezký nedělní večer.